Blíží se volby do Evropského parlamentu tentokrát zajímají podle průzkumu víc lidí než obvykle napříč kontinentem a také v Česku. Sledujeme, jak politické strany představují kandidátky. Spekulujeme, jaké šance má Ursula von der Leyenová pokračovat v čele Evropské komise? A kdo asi tak usadí na příštích pět let další vysoké posty na evropském Olympu? Průzkumy veřejného mínění ukazují, že ve volbách posílí krajní pravice, ale zase ne natolik, aby to vyloučilo pokračování prointegrační, zvětšily politického středu, tedy lidovců, socialistů a liberálů. Až se usadí volební prach, uvidíme krajinu posetou výzvami a překážkami a uvědomíme si, že ti, koho jsme právě zvolili do Evropského parlamentu a ti, koho naši političtí lídři vynesou do vysokých funkcí, to nebude mít vůbec lehké. Budou střídat u kormidla v době, kdy se stupňuje ruská vojenská hrozba, kdy Evropa ztrácí dech v konkurenčním boji s Čínou a Spojenými státy, kdy je třeba masově investovat do digitální a stále více kontroverzní zelené transformace, kdy narůstá hrozba nových migračních vln z jižního sousedství a řada členských zemí se potýká s autoritářskými politickými tendencemi, které se těší stále větší veřejné podpoře. Jak na tyto výzvy reagovat? A je vůbec možné najít v 27 adekvátní odpovědí? Může nás těšit, že dosud se to víceméně dařilo. EU zvládla covidovou krizi a půjčila si peníze na postcovidovou obnovu ekonomiky, ačkoli to neměla v popisu práce. Sjednotila podporu členských zemí pro Ukrajinu vojenskou i finanční, zavedla proti Rusku bezprecedentní sankce. Otevřela Kyjevu perspektivu členství. Nezapomínejme, že toto všechno sedělo jednomyslně. EU je pořád převážně mezivládní organizaci a pro takové kroky musejí zvednout ruku všechny vlády. Jenže po dvou letech Ukrajině chybějí zbraně i síla. Rusko má navrch a vyhrožuje. Evropa ztrácí postavení na světovém obchodním kolbišti, což podvazuje její budoucí ekonomickou moc a blahobyt jejich obyvatel. Vnitřní pochyby ohledně integrace v řadě zemí sílí a ochabuje odolnost vůči ruské propagandě. Vlády sedmadvacítky stojí před rozhodnutím, zda se chtějí společně stát nejen světovou ekonomickou a obchodní, ale i politickou a vojenskou mocností. Na globálním hřišti sama o sobě žádná země Unie neobstojí. Naše organizace, naše rozhodování i naše financování byly koncipovány pro svět včerejška, svět před COVIDem, před Ukrajinou, před výbuchem na Blízkém východě, před novým soupeření velmocí. Nyní ovšem potřebujeme unii, která bude odpovídat potřebám dnešního a zítřejšího světa, podotkl na nedávné konferenci Mario Draghi, guvernér Evropské centrální banky a jeden z nejvlivnějších politiků dneška, jako by mluvil z jednoho listu s francouzským Emmanuelem Macronem, který v dubnovém projevu na Sorbonně vyzýval, aby se v EU přešlo od debaty o národní svrchovanosti k debatě o společné mocnosti. Je to prosté, řekl mocnost Evropa bude světový respektována a bude schopna zajistit svou bezpečnost. Tyto vize by za dřívějších okolností nepadaly na úrodnou půdu. Jenže jsme se ocitli v konstelaci, která nepřipouští mnoho alternativ. Nikdo nemůže ani v Praze popírat, že bezpečnostní hrozba z ruské strany existuje, stejně jako existuje eventualita, že nás Spojené státy pod případným vedením Donalda Trumpa nechají na holičkách. Zároveň si musíme být vědomi, že se EU noří do ekonomického útlumu ve srovnání s hlavními konkurenty a že si takový luxus prostě nemůže dovolit politická garnitura, která bude unii řídit příštích pět let, potřebuje tedy silný mandát. Červnové volby budou také a zejména o tom,