Od káhirské konference se toho mnoho nečekalo a také se nikdo ničeho nedočkal. Potvrdilo se jenom to, co všichni věděli, že patová situace na Blízkém východě se nebezpečně vyhrotila a nikdo v podstatě neví, co s tím. Poněkolikáté odložený vpád izraelské armády do pásma Gazy a jeho neustále bezprostřední očekávání vyvolávají až nesnesitelné napětí nejen v Izraeli a okolí, ale v globálním měřítku. Ukazuje se, že očekávaný masakr Palestinců se může stát rozbuškou k většímu konfliktu a také podnětem pro teroristické útoky nejen proti Izraeli, ale i proti Spojeným státům a západu obecně, a to zejména v zemích, které mají významné muslimské menšiny a už v minulosti byly zamořeny islámským radikalismem, jako jsou třeba Francie, Belgie, Německo nebo Británie. Izrael zajisté nemůžeme nechat bez trestu. Šílené řádění teroristů z Hamasu ze sedmého října, které předčilo i ty nejhorší představy o krvavé bestialitě džihádistů. Mezinárodní společenství ho však tlačí k umírněnosti, protože se obává, že jeho odveta bude jako vždy nevyvážená. To jsem tu obvykle bylo zhruba 100 mrtvých Palestinců na jednoho Izraelce a krev palestinských civilistů padne na hlavy nejen Izraele, ale celého západu stojícího na jeho straně a na dlouhou dobu zhatí jakékoli usmíření s arabským světem. Na káhirské konferenci se dobře ukázalo, jaká propast dělí evropské a umírněné arabské režimy. Nabízí se samozřejmě otázka, proč jen málokdo takový výbuch předpovídal. Všichni Izrael, Spojené státy i Evropa, ale i arabské země, ty okolní i ty vzdálenější, se zdály být se situací v Gaze spokojené. Ačkoli znalci místních poměrů dlouho varovali, že toto přelidněné vězení pod širým nebem se stále více podobá přetopeném kotli. Nikoho nezajímalo, jak tam žijí ty dva a půl milionu lidí, z čeho jsou polovině a děti? Jaké mají podmínky k normálnímu životu a jaké perspektivy? Dlužno podotknout, že žádné. Řekl bych, že jsme tady u kořene problému. Většina obyvatel Gazy jsou běženci vyhnaní ze svých vesnic při vzniku Izraele v roce 1948. Nikdy se jim nedostalo spravedlnosti. Egypt s nimi nakládal podobně jako Izrael, který bezohledně a přezíravě. Židovský stát pak dlouho zavíral oči nad růstem vlivu Hamasu, protože vítaným způsobem oslovoval jednotu Palestinců reprezentovaných do té doby jen organizací budou v osvobození Palestiny. Hamas tehdy Palestince oslabil. EU se dlouho stavěla za tzv. řešení dvou států, tedy původní rozhodnutí OSN z roku 1948, podle kterého měl vedle Izraele vzniknou také palestinský stát s hlavním městem ve východním Jeruzalémě. Mluví o tom oficiálně dodnes, ačkoli všichni vědí, že Izrael vytvořil zabíráním půdy na okupovaných územích situaci, která znemožňuje vznik čehokoli, co by se státu podobalo. Tak si Evropané, zejména bývalé koloniální mocnosti Británie a Francie, hojily svědomí, aspoň tím, že financovaly provoz palestinské samosprávy a platily za dodávky potravin a dalších potřeb do pásma Gazy. Po zuby vyzbrojený Izrael je určitě schopen zničit základy Hamasu v Gaze. Nezabrání však vedlejším obětem z řad civilistů, z nichž mnozí se buď z radikalismu obětují, nebo budou použití jako lidské štíty. Operace v Gaze dále rozkolísá světový řád, už narušený ruskou agresí na Ukrajině. Pomůže Putinovi a prohloubí nedůvěru stále vlivnějších zemí velkého jihu vůči západu. Umocní nebezpečí teroristických útoků a křehkost západních demokracií vůči vlastní rasistické krajní pravici. Čas pro spravedlivá řešení už dávno vypršel. Rozhodnutí, která přijdou, nemohou být než více nebo méně špatná.