Premiéři a prezidenti 44 evropských zemí se sešli ve čtvrtek v Praze a ustavili evropské politické společenství. Vzniklo zejména spotřeby zesíleného dialogu a spolupráce mezi evropskými zeměmi kvůli pocitu ohrožení vyvolenému ruskou válečnou invazí proti Ukrajině. Fakt, že přijeli nejvyšší politikové ze všech států kontinentu s výjimkou Ruska a jeho vazal a Běloruska, které nikdo nezval, je sám o sobě významný. Má hodnotu symbolu. Pro Česko je pak důležité, že se zhostilo tohoto nelehkého úkolu, že všichni vysocí hosté odpověděli pozitivně na pozvánku premiéra Fialy a byli ochotní vážit cestu na Pražský hrad, který se tak stal místem zrodu zmíněného společenství. Úspěchem je už sám fakt, že se setkání uskutečnilo. Nikdo nemohl očekávat nějaké průlomy od akce, která trvala nějakých 8, 9 hodin. Státníky přilákal do Prahy vedle historického kontextu i zvolení formách volný, nesešněrovaný povinností shody na nějakém společném textu a umožňující také řadu bilaterálních setkání. Ta byla na neutrální české půdě vítán a zvláště pro některé účastníky zastupuje si znepřátelené země. Je důležité, že se i tak nečitelné státy, jako je Turecko nebo Srbsko připojili k akci pořádané EU a demonstrující vlastně jednotu kontinentu tváří v tvář ruské agresivní válce proti Ukrajině. Nikdo dnes samozřejmě neví, zda se po pražském startu tato platforma skutečně ujme. Zda se stane plodným a užitečným fórem propojujícím EU se zbytkem kontinentu a hlásícím se k základním demokratickým hodnotám. Logicky se dá poukazovat na to, že stejnou roli by měla plnit vlastně Rada Evropy, která už je zde sedm desetiletí a po odchodu Ruska se její členská základna v podstatě shoduje. Jenže tato organizace se do značné míry zdiskreditovala svou byrokratičností a sklouzává do irelevantního přežívání. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která se také tématicky překrývá, je zase paralyzována tím, že se na její práci nadále podílí Rusko. Pokud by vznikající společenství mělo smysluplně pokračovat, muselo by především těžit z toho, že jeho jádrem je a zůstává EU a že většinu ostatních členů představují země, které o členství v Unii usilují. Právě touto cestou by si mohli vydobýt místo unií o stolu ve vybraných oblastech, které se do značné míry kryjí s tématickými kulatými stoly, kolem kterých se státníci sešli ve čtvrtek odpoledne na Hradě. Unie by mohla k těm ostatním nabídnout například podíl na svých vědeckovýzkumných sílící vzdělávacích programech, zapojit je do hledání celoevropského řešení problému energetiky, migrace, kybernetické bezpečnosti, nehledě na důležité slaďování pozic k zahraničně politickým a bezpečnostním otázkám současnosti. Do chce, ať bere, do nechce. Je ho škoda. Není bez významu, že právě ve čtvrtek oznámila unie spuštění dalšího, již osmého balíku protiruských sankcí včetně zastropování cen ropy, které by mělo Kreml obzvlášť bolet. Ostatní evropské země jsou tudíž vystaveny dodatečnému tlaku, aby ty, co sankce podpořili, společně, ostatně poslouchali projev prezidenta Volodymyra Zelenského, úhlavního nepřítele Vladimira Putina, a povětšinou mu tleskali. Na společné rodinné fotografii stojí chtě nechtě jakési ztělesnění onoho západu, proti kterému prezident Putin vede svůj nesmiřitelný a nenávistný boj. Dá se předpokládat, že je to přiměje postavit se jasně na tu či onu stranu. V kombinaci s ostatními organizacemi a nástroji, kterých se účastní velcí evropští hráči včetně Spojených států, se dá pražské setkání považovat za popud k posílení pozic západu vůči mocenským hrozbám, které představují momentálně Rusko, také Čína.