Kdykoliv mi něco připomene jméno moravského básníka Jana Skácela, slyším v uších větu ze všech západů mám nejraději západ slunce a ze všech východu východ z brněnského nádraží. Je to citát jeho fejetonů, které psával do Host do domu ve šťastnějších v 60. letech až do roku 1969, kde pracoval jako šéfredaktor. A hned poté slyším jeho verše i voda v řece létě zamrzne. Kdo dvakrát zemře, věčně bude živý a vydají se pěšky přes záliv. I básníci zakázaní zažívá nad hlavou poletím labutě, na břehu kůň, jak Černý ví Tereza. A těžká voda v řece zapomnění. Ta voda bez dna a na dno zamrzlá. Tuto Skácel u báseň mi recitoval do ucha jeho věrný přítel a můj kamarád, básník Pavel Šrut. Když jsem s ním zajel do Brna, kde jsme s ním měli sejít v kavárně Belgií, která byla na rohu Joštovy ulice a Moravského náměstí, fungovala v Brně podobně jako v Praze kavárna Slavia. Chodil tam taky Milan Kundera. Špitál mi do ucha Šrut a před ním Jiří Walker. Když jsme do kavárny vstoupili, ve Skácelových očích to zablesklo a hned nám nechal přinést sklenky na víno. Bylo to někdy na počátku 70. let a jak nám hned v úvodu řekl, píši teď básně na JUDr. a vinných sklípků. Tom je zakázat nemohou a z kamene neudělají makulaturu. Ten pískovec přežije nejen mně, ale i Husáka. Skácelův pevný hlas. A protože měl na celou kavárnu a ještě ho zdůrazňovalo jeho výrazné obočí, která mu muselo být něco přes 50 let a publikovat mohl jen v samizdatu nebo pod cizími jmény. Narodil se na jižní Moravě v obci Vnorovy a v Brně na univerzitě studovala češtinu a ruštinu. Pocházel z učitelské rodiny, která po válce celá vstoupila do komunistické strany. Z nich byl po okupaci sovětskou armádou v roce 1969 vyloučen, což tehdy znamenalo vyloučení i z veřejného a kulturního života. Hudroval jsem komunista a to my ve straně způsobuje značné potíže. Patřil k těm, kteří ještě na rozdíl od naší generace věřili ve spravedlivý socialismus, říkal o sobě. Vystřídal jsem četná povolání. Byl jsem horníkem v uhelných dolech, žurnalistou, opravářem, redaktorem rozhlasu, šéfredaktorem literárního měsíčníku a teď jsem ničím první. Jeho sbírka kolik příležitostí má růže vyšla v roce 1957 a pak následovaly rychle za sebou sbírky. Co zbylo z anděla? Hodina mezi psem a vlkem z úterka a metličky. V samizdatu se objevila jeho sbírka chyba broskví a v roce 1975. Publikovat jsme zase až v 80. letech, a to jsem tu již nežil. Zemřel před 35 lety, těsně před sametovou revolucí, sedmého listopadu 1989. Už jsem ho nikdy neviděl. Byl ale na smrt připraven, jak dokazuje jeho báseň ukolébavka smrti při štrachala se se hliněný džbán m plným vody. Umřít znamenalo smýt popelník i všechnu trýzeň.