Piráti odešli z vlády z mnoha důvodů, z nějž zadrhnutá digitalizace stavebního řízení byla tím nejmarkantnějším. ODS neuspěla v krajských volbách a Petr Fiala se potřeboval předvést jako silný lídr, když odvolal předsedu partnerské strany. Po telefonu musel vědět, co bude následovat. Řeči o tom, že jde jen o jednoho ministra, byly plané jako ne vyšlechtěná jablka a pro Piráty stejně nepoživatelná. Pokud se v zemi s poměrným volebním systémem vládní strana rozhodne odejít do opozice, znamená to jedinou věc konec všech ministrů a dalších funkcionářů ve státních strukturách. Pirátům jejich internetovém hlasování tento postup posvětilo takřka 80 % členstva. Michal Šalomoun nebyl členem Pirátů, Jan Lipavský ano. Ministr pro legislativu přesto okamžitě po Fialově rozhodnutí oznámil, že končí. Lipavský z USA sdělil, že podá demisi a zároveň opustí Piráty. Ačkoliv koaliční politikové měli plná ústa chvály na Šalomounovu adresu, nikoho ani nenapadlo, že by premiér jeho demisi nepřijal. Jednak by na ní ministr trval, jednak jeho post byl vytvořen a čistě účelově, aby vycházely pěti koaliční počty. Zbýval tedy Lipavský. Dá se pochopit, že prezident Petr Pavel v zájmu kontinuity zahraniční politiky stál o jeho pokračování ve funkci. Dále už ale není k pochopení nic. Jan Lipavský, který v roce 2021 neobhájil poslanecký mandát, by se nikdy šéfem diplomacie nestal, kdyby ho nenominovala Pirátská strana. Jeho angažmá bylo vykoupeno několika nevoňavými kompromisy s tehdejším prezidentem Milošem Zemanem, který měl proti nezkušenému pirátovi značné výhrady. Bez ingerence Pavla Blažka a jeho vřelých vztahů s Martinem Nejedlým a Vratislavem Mynářem by Lipavský v Černínském paláci neusedl. Tam po té svojí misi vykonával svědomitě, byl výkonným poslem politiky klíčových aktérů Petra Fialy, Petra Pavla a Tomáše Pojara. Nic nepokazil, ale na diplomatickou tabuli cti a slávy by jeho jméno určitě zapsáno nebylo. Kdyby koalice dovládla v původním složení, odcházel by jako ministr, který splnil svou roli čtvrtého hráče v daném kuse. Jak lze ovšem nyní Lipavskému věřit jeho vyjádření, když bez mrknutí oka opustil svůj pirátský tým, aby si udržel pozici. Kdy přesně se s obhájce práv a Palestiny na vlastní stát a příznivce zprávy komise Rady OSN pro lidská práva, která tvrdila, že konflikt na Blízkém východě vyvolává především Izrael a jeho politika vůči Palestincům, proměnil v nejtvrdšího obhájce práva Izraele na sebeobranu. Ať to stojí, co to stojí. Mohl k tomu dospět díky vlastnímu názorovém vývoji, ale v tom případě měl z mateřské partaje odejít dávno. Pokud to udělal ve chvíli, kdy šlo jen o to křeslo. Sám popřel hodnotovou kotvu, o níž rád mluví. Není to marginálie, neboť spousta lidí se utvrdí v přesvědčení, že v politice opravdu nejde o nic jiného než o koryta, byť to není pravda. Třeba z toho důvodu, že svá místa uvolní všech 10 pirátských náměstků a troufám si tvrdit, že mnozí z nich, kupříkladu Josef Pavlovic, na zdravotnictví odváděli velmi dobrou práci. Na rozdíl od libavského cítili, že zůstat ve svých seslích po pirátském vládním exitu by byla chucpe.