Lékařky a jejich kolegové se rozhodli vystoupit proti zavedené praxi českého zdravotnictví, ve kterém je obvykle odsloužit takové objemy času, že to dalece překračuje to, co jinak platí za přiměřenou pracovní dobu. Jednou z motivací, která tento systém drží v chodu, je přitom snaha přijít si při mizerných základních jízdách na konci měsíce na částku, ze které se dá důstojně žít. V souvislosti se změnami, které tuto fez v podstatě skandální praxi mají nezmínit k lepšímu, nýbrž naopak v plné šíři legalizovat. Nyní zejména mladý lékařský personál ohlašuje na podzim svého druhu stávku, nebudou-li jim vytvořeny pracovní podmínky umožňující dostatek odpočinku, osobní život a slušné vyžití, přestanou přesčasové služby sloužit zcela. Nejde přitom o ojedinělou revoltu proti zavedeným pořádkům v určitém sektoru. Již před časem se ozvali převážně mladší příslušníci a příslušnice divadelních profesí s tím, že objem práce, který se žádají, různé dotační programy, spolu s nízkým finančním ohodnocením, které nutí do kombinování mnoha úvazku brigád, často i mimo obor, pro tuto práci vytváří zcela neúnosné podmínky. Na jejich případě, ale koneckonců i tom lékařů a lékařek, za velmi plasticky ukázat, že kvalita pracovních podmínek s kvalitou výkonu práce přímo souvisí. Zatímco režisérka vůči hercům bere přetížení a neustálá starost o peníze, potřebnou kreativitu a prostor experimentovat. Může nedostatek odpočinku a soustředění u personálu nemocnic někoho přímo stát život. Jde také o profese, kde se dlouho protest proti pracovním podmínkám moc nenosil, protože se předpokládalo, že je lidé vykonávají z přesvědčení, nadšení pro věc, případně že jim nedostatek peněz a systematické přetěžování kompenzuje prestiž těchto povolání. Aneb jak svou situaci popisuje personál z divadel. Máme údajně být rádi, že hrajeme v národním. Co by prý za to jiní dali protestům z poslední doby a týká se to koneckonců třeba i těch vysokoškolských pedagogů a pedagožek je společné to, že se odvažují takové přemýšlení nabourávat, asi nic nevystihuje lépe než název další iniciativy sdružující se za účelem zlepšení podmínek ve svém oboru, a to té kulturních publicistů a publicistu z ní totiž nadšením nájem nezaplatíš. Není přitom náhoda, že heslo hovoří konkrétně o nájmu. V tom je třeba hledat materiální zdůvodnění určité generační změny pohledu na věc. Životní náklady zkrátka ohromně rostou, a to zejména ty na bydlení. Pro čím dál větší část mladší generace bude co do životní realitou stále dražší. O hře sehnatelný nájem. Jde ale samozřejmě i o určitou generační proměnu přemýšlení, kde mladší lidé kritičtěji přistupují k nekonečné dřině, a to zejména, když ta jim kýžené zabezpečení v podobě třeba vlastního bydlení už prostě nepřinese. Takové situace docela logické, že upřednostňují čas strávený s rodinou a přáteli nebo něčím jiným, co je naplňuje, je tak dobře. Začíná přibývat podobných iniciativ jako hub po dešti. Fungování české společnosti nastavují důležité zrcadlo a k lepšímu mohou teoreticky proměnit nejen životy dotčených profesionálů a profesionálek, ale všech. Koneckonců kdo by nechtěl být ošetřen odpočinutým lékařem, spokojeným se svou mzdou nebo shlédnout inscenace divadelního souboru, který měl na její nastudování dostatek času za slušných finančních podmínek. U většiny zmíněných iniciativ však problém spočívá v tom, že by k napravení situace bylo třeba vzít do rukou velký objem peněz z eráru. Jenže u nás se teď naopak hledá, kde všude ještě ušetřit. S takovou se tak bohužel ani jednoho v dohledné době zřejmě nedočkáme.