V Česku se v posledních týdnech opět intenzivně debatuje o podmínkách pro to mít děti. Diskusi rozvířil nejdřív apel na lepší podmínky sledování kariéry a rodičovství při příležitosti předávání Českých lvů a následně plány ministra práce a sociálních věcí zvýšit daňové slevy na děti, případně dokonce minimálně trojnásobným rodičům daně odpustit zcela a bezdětné naopak na odvodech eráru penalizovat. Víme přitom z výzkumů, že české ženy nakonec mají menší počet dětí, než si původně přáli. Očividně tedy v mateřství a při jeho plánování naráží na překážky. Ty jsou bezesporu i finančního rázu, zvlášť při současném obrovském propadu kupní síly po nedávné inflaci. Že ale pomůže polepšení si o pár stovek měsíčně, notabene obvykle ve výplatě jich pracujícího partnera, je spíše nepravděpodobné. V otázce dětí totiž mají obvykle právo veta ženy a ty logicky hledí hlavně na svou situaci. Jejich dlouhodobě největším problémem je nedostatek míst v zařízeních předškolní péče, aby se mohli vracet do práce. Ať už proto, že v atraktivních povoláních budují kariéru, či protože chtějí a potřebují vlastní druhý příjem. Rodičovský příspěvek, a to i v nově velkorysejší výši celkem 350000 korun totiž pro většinu žen měsíčně znamená velký finanční sešup. A to zejména musí-li si částku rozdělit na delší dobu, protože ví, že rychleji místo ve školce neseženou. Není přitom divu, že se s takovým problémem potýkáme. V rámci OECD jsme na chvostu ohledně toho, kolik do služeb rodinné politiky investujeme. Je nasnadě, že chyb noc výší podpory nebo daňovým zvýhodněním je zkrátka daleko jednodušší než dobře naplánovat kapacity a zrealizovat výstavbu školek. Důvody jsou však bezesporu i ideologické. Od dávno vyvrácené přesvědčení, že vývoj dětí nejvíc svědčí, když s nimi matky zůstávají co nejdéle doma, až po světonázor velící nechat co nejvíc peněz jednotlivcům s tím, že nejlépe si poradí sami. U jeslí, školek, ale v poslední době i tolik propíraných středních škol takový přístup očividně naráží. Ty jsi zkrátka žádný rodič sám nezřídí, což stejně tak platí pro další veřejné služby se zaměřením na děti, jako jsou pediatři, jejichž průměrný věk se nebezpečně přibližuje důchodovému, či dětští psychiatři, kteří zoufale chybí. Čímž se dostáváme k širším souvislostem rozhodování mít děti. Klíčová je totiž také otázka bydlení, jehož kdy se současnou generaci dvacátníky a třicátníky sužuje mimořádnou měrou. Byty, ve kterých by se jakžtakž dalo bydlet, i svědčí rodinou. Na nájmu či hypotéce stojí zcela ne poměrnou část příjmu. První je přitom často spojeno s nejistotou zapříčiněnou krátkodobými smlouvami, druhé zase rizikem neschopnosti půjčku splácet. Do toho je v podstatě hotová věc, že si lidé budou muset víc spořit na důchod a déle pracovat, což rodiny pocítí v rozpočtu i na možnostech prarodičů hlídat. Hovoří se o flexibilizaci trhu práce, u které de facto zřejmě půjde o zvýšení nejistoty zaměstnanců ohledně stability pracovního místa a tím pádem i příjmů. Koho to povzbudí mít děti? Neposlední řadě nám počasí vysílá čím dál víc zneklidňující zprávy o stavu klimatu bez toho, aby byla politickou prioritou otázka, co udělat, aby v Česku byl za 50 let pro dnešní děti ještě vůbec řešitelná. Pokud to tedy s podporou rodin a cílem zvýšit porodnost myslíme vážně, musíme začít prorodinnou politiku chápat daleko šířeji než nyní. Není přece zas až tak překvapující zjištění, že lidé chtějí děti přivádět do slušných podmínek s určitou dávkou existenční stability a předvídatelných vyhlídek do budoucna.