Francouzská média se neustále vrací k tématu globálního oteplování a uhlíkové stopy. Po věci se mluví vědecky, pedagogicky, někdy i hrozivě. Francouzská společnost je vědoma, že klima se mění a že stále tepleji. Aby se situace nezhoršovala, tak si mladí lidé ve velkých městech už nekupují auta, ale používají městskou hromadnou dopravu a na prázdniny jezdí vlakem. Ale jak je to s francouzskou železnici? Nijak slavně. Francouzská vláda od 50. let podporovala automobilový průmysl a železnici zanedbávala. Kromě rychlovlaků TGV regionální tratě se uzavíraly a vesnice i menší města se staly zcela odkázané na automobilovou dopravu. Stát nyní nabádá občany, aby jezdili vlakem. I mě straší uhlíková stopa, a tak volím cestu z Paříže do dalekého vezu ve východní Francii vlakem. Cesta probíhá příjemně, většina cestujících vystoupí v půvabném městě. Trochu potom se krajina začíná vlnit. Na pastvinách se pasou koně a krávy. Je to krásný začátek letních prázdnin. Jenže náhle vlak zastavuje a pan průvodčí sklesle oznamuje, že vlak nejede dál, protože na trati technický problém a cesta je neprůjezdná jako obvykle. Trať je ve špatném stavu a že nepřijedeme v osm večer, ale se značným zpožděním, jak táží se cestující. Asi autobusem nebo taxíkem, rozpačitě odpovídá pan průvodčí. Pokud budeme mít štěstí, tak vlak dokáže dojet na nádraží města šumu. Zde vystupujeme. Vypadáme jako zájezd poněkud nesourodý. Je tu mladá maminka z Tibetu s holčičkou. Neumí francouzsky ani anglicky. Jsou tu dvě dámy ze Švýcarska, které zakoupili zámek. Chtějí v něm pořádat koncerty. Dále to jsou dva polští k žongléři, co jedou na festival do lázeňského města. Alexej dále cyklisté s koly. Je tu mladá dáma, účetní z rovníkové Afriky, která nemá na sebe nic teplého slunce zachází a my sedíme na prostranství u nádraží. V chladnoucím i městě nikdo nereptá. Ani babička se čtyřmi vnoučaty, které veze na prázdniny na venkov. Státní železniční společnost SNCF má pro tyto případy připravené balíčky s večeří. Je výborná těstovinový vegetariánský salát, pití, sušenky, lízátko. Skupina trosečníků večeří a baví se pohledem na mistrovské kousky žonglérů. Čekání na autobusy je dlouhé. Přijedou možná z Remeše. Možné z Dijonu nikdo nic neví. Dlouhou chvíli nám krátí zajímavým vyprávěním zaměstnanec drah, který si oblíbil filozofa Friedricha. Ničeho toho cestující, kteří chodili do školy v Africe, neznají. Jeden z cestujících je mladičký učitel francouzštiny. Ten si zase nemůže vynachválit spisovatele Alberta. Kam už se je znalcem i díle nedávno zesnulého Milana Kundery. Vytvořil se tu jakýsi literární kroužek. Všichni berou zpoždění vlaku a problémy s tím spojené jako osud. Konečně černou nocí přijíždí autobusy a pro cestující, kterým ujel spoj, jsou povoláni taxíky. Dobrodružná cesta vlakem končí. Uhlíková stopa tohoto výletu je asi vysoká. Nezbývá než doufat, že se služby železnici ve Francii zlepší, že se opět otevřou malá nádraží, že se budou udržovat trati, že cestující budou mít dobrý pocit, že pomáhají bojovat proti globálnímu oteplování.