Co jsme věděli celých 6 let, myslím od minulých prezidentských voleb, stalo se opět faktem. V čele Ruska nejméně do roku 2030 bude znovu stát muž, jehož do této funkce přivedl stárnoucí a chátrající Boris Jelcin. Což ostatně mnozí opozičně smýšlející Rusové dodnes považují za největší hřích historicky prvního ruského prezidenta. Co na tom, že neměl žádné reálné protivníky a zvítězil nad tím, čemu se u nás v lecjakých souvislostech, ale hlavně v politice říkám křoví. Vítězství nad křovím je přísně vzato spíše potupné, což je ovšem jednu, jen když to znamená kýžený úřad. Totéž platí jak o sčítání hlasů voličů, kteří se k urnám dostavili, tak o počtech hlasů pro Putina. Nezávislý ruský politolog Alexandr Kyjov přitom nedávno oprávněně připomínal, že kdyby Putinova skvadra nedělala vůbec nic, její muž číslo jedna by stejně dosáhl právoplatného vítězství. Jenže vítězství diktátora, který se nechává tzv. zvolit, musí být drtivé. I když nakonec jde jen o zfalšované zdání, o falešný vzdá nich. Jistě není třeba nic vykládat relevantní ruské politické opozici. Nedělní akce poledne proti Putinovi jasně naznačila, že i v Rusku, již Putin brutální svázal do kozelce, se stále najdou lidé, kteří se nezaleknou ničeho ani Putinovi nelítostností. Jiná věc je, že je jich málo a že jejich vůdci jsou buď po smrti za mřížemi, anebo v zahraničí. V takových podmínkách jsou odpůrci Putinova režimu i při vší úctě k jejich mimořádné statečnosti vůči diktátorově hrůzovládě, která bezesporu ještě přijít lidí víceméně bezmocní. Člověku se tak stále častěji bezděky vkrádá myšlenka a co bude dál? Je zcela jasné, že základním východiskem bude jedině diktátorův odchod, ať už jakýkoli, vybavme si ovšem staly dobu smrt. A co po ní následovalo? Nejdřív souboj mocenských klik, tak jisté povolení šroubů, odsudek Stalinova kultu osobnosti a dokonce epocha chruščovovského tání. Podstata režimu ovšem zůstávala tak a trvalo přes 30 let, než přišel jistý Gorbačov, který největší zemi světa přinesl jistou nadějí. Na své demokratizační snahy ovšem bohužel sám ošklivě doplatil. Od jeho pádu v roce 1991 se Rusko opět jsem nulou tam, kde po staletí bylo pod vládu ohavné svévole a nelítostného karabáče. A my nikde nemáme záruku, že co je zrovna toto, nebude opakovat, a to znovu a znovu.