Bojují i za nás. Tak se jmenuje výstava fotografií z války na Ukrajině, která je od středy k vidění v Olomouci. A jak ukázaly televizní záběry z vernisáže, snímky ukrajinských fotografů nenechají chladným nikoho. Přitom nejde o žádné drastické obrazy z válečného pole. To, co vhání slzy do očí, je utrpení civilního obyvatelstva. Muž apaticky sedící na lavičce vedle své ženy, kterou zabila střepina granátu, plačící holčička za oknem rozjíždějícího se vlaku, zoufalá matka nad rakví svého syna. Při pohledu na to všechno nelze než mít hluboký pocit sounáležitosti. Jinými slovy dát najevo empatii, vnímat a pochopit, jak se lidé v těžce zkoušené zemi cítí. Je to už víc než 10 let, co Geremi Rivkin, americký ekonom, sociolog a autor řady společenskou kritických bestsellerů nastínil zcela novou teorii vývoje naší civilizace. Podle ní směřuje lidstvo ke globální empatii. Něco na tom je zcela jistě. Vždyť kdo by si ještě ani ne tak dávno pomyslel, že otroctví je zavrženíhodné, že ženy nejsou méněcennější než muži, že děti se nerodí proto, aby od malička drželi podle Rivkin a se ovšem empatická civilizace vyvíjí paralelně s entropií, což je řecké slovo pro fyzikální veličinu popisující chaos částic v systému, jeho dezorganizaci, ale obecně se dá vztáhnout i na změnu formy a na sledování míry nevratnosti děje, a to včetně zákonitostí přírody. Odborník na alternativní energie Dalibor Skácel konstatoval už před 20 lety, že nárůst entropie a chaosu v uzavřeném systému našeho životního prostředí charakterizuje naši cestu k zániku a sebedestrukci, ať už v podobě hurikánů, nadměrného tepla a sucha nebo dešťů. Podle Dalibor Skácel. A příroda sama o sobě nezná. Chaos má svůj pevný řád a jen my jej spolu s nárůstem entropie vytváříme, protože využíváme fyzikálních zákonitostí do krajních mezí, které nejsou k životu zapotřebí. Dodejme, že naléhavěji než kdy v minulosti řeší svět kardinální otázku, zda zvítězí empatie, nebo entropie právě teď. Jak to dopadne, je pořád ještě naše volba. Prozatím.