Znáte tu pohádku o pasáčkovi ovcí, který tak dlouho varoval před vlkem, až mu to nikdo ve vsi nevěřil? Takže když pak skutečně přišel, sežral v pohodě celé stádo. Obdobně jako on ten pasáček vypadají na první pohled i Putinovi věrní vyhrožující západu, že když nepřestane Ukrajině dodávat zbraně, smete Rusko svým jaderným arzenálem z povrchu zemského celou EU. Jasné přitom je, že kdyby se unijní státy podvolili a přestali Ukrajinu v jejím statečném boji s ruským agresorem podporovat. Kremelský Vlk by na ně teprve dostal chuť. Tu si nechá zajít, jen když ví, že by ho to stálo život. Příběh o pasáčkovi je klasickým příkladem, jak nebezpečné je brát planý poplach na lehkou váhu. Přesně to se ale v EU a především v jejich zakladatelských státech už třetím rokem děje. Generálové sice bijí na poplach, ale většina politiků včetně českých se vzájemně ukolébávají představou, že přece máme Severoatlantickou alianci a v ní Spojené státy, jejichž jaderný deštník nás před ruským agresorem spolehlivě ochrání. Že deštník může být i děravý, si odmítají přiznat. A to navzdory zkušenostem s Donaldem Trumpem v Bílém domě i faktu, že by se tam mohl za pár měsíců vrátit. Jeho přístup k NATO byl jeho prvním prezidentském období spíše ryze obchodní než globálně strategický. Trumpovi ohledy na partnery končily tam, kde začínalo volební heslo o Americe na prvním místě. Vyhlídku na vlastní jaderný deštník přitom EU má, jen ji nechává ležet ladem. Mezi pět oficiálně uznávaných jaderných mocností patří v Evropě kromě Velké Británie, která unijní svazek opustila, už jen Francie. Jen ta má vlastní jaderný arzenál, a to v počtu kolem tří stovek nukleárních hlavic. Spoluúčast na francouzském úsilí o jaderné odstrašení nabízel francouzský prezident Emmanuel Macron Bruselu opakovaně bez úspěchu. Pro unijní státy je evidentně pohodlnější spoléhat se na Ameriku, než zkusit stát pod jaderným deštníkem alespoň částečně na vlastních nohou. Z Kremlu se z toho raduje zcela určitě.