Kdo v 60. letech rozum bral, nemohl zpěvačku Yvonne Přenosilovou přeslechnout. A to nejen kvůli jejímu lehce rozjitřeném ohlasu, který perfektně ladily s rokenrol novými songy, se skvělými texty, ale i proto, že ve svých, ani ne v 16, vypadala na scéně jako normální mladá holka, kterou to, co dělá, jednoduše baví. Jinými slovy byla autentická a to jí zůstalo po celý život, což vím zcela určitě, protože jsme si byli nablízku řadu desetiletí, jak pracovně ve Svobodné Evropě, tak privátně po listopadu 89. Až do pondělka 11. září letošního roku dokonce pod jednou střechou žižkovského činžáku. Raketovou kariéru Yvonny Přenosilové přerušil 21. srpen 1968, což se stalo mnoha lidem, ale v jejím případě to mělo velmi konkrétní následky. Patřila totiž k oné první hrstce známých osobností, které podepsaly 2000 slov petici, kterou si Kreml vybral jako záminku k převálcování Pražského jara. Bezprostředně po invazi se šířily po republice zprávy, že signatáře odvlečou Rusové kamsi na Sibiř. I o ně se tehdy místní Romové nabídli jako bodyguardi a skutečně prý drželi před jejím domem hlídky. Když pak v Moskvě podepsali Dubček a spol. Kapitulaci, bylo jasné, že stát se může cokoliv. I ona odjela do Londýna. Měla tam našlápnuto ke slibné kariéře už od roku 1965, kdy tam nazpívala singl a vystoupila v televizi. Další nabídky ale tenkrát odmítl s tím, že si nejdřív musí udělat maturitu. Jako poslušná dcera se po srpnu 68 vrátila i k rodičům, kteří emigrovali do Mnichova, a šla se představit do tehdy nejznámějšího hudebního vydavatelství v Německu, kde ji nejdřív nadšeně vítali, ale pak nadšení ochabovalo a neoficiálně se dozvěděla, že je zatím na tlak z Prahy. Nakonec se německé vydavatelství, které mělo s Prahou čilé obchodní vztahy, rozhodlo československé komunisty radši neprovokovat. I ona o tom nikdy veřejně nemluvila. A když jsem se ptala, proč, říkala, že by to lidi mohli brát jako výmluvu, protože pro to nemá žádný konkrétní důkaz. Další fiasko zažila i ona v roce 1971, kdy to chvíli vypadalo, že z komunistické klece uletí i zlatý slavík Karel Gott. Zůstal tehdy v Hamburku a spolu s bratry Štaidlovými nabídl i oni spolupráci. Měli už dohodnutá vystoupení a i ona si na ně snad už koupila i nové šaty. Jenže mezitím přemlouval Karla Gotta k návratu osobně sám Gustáv Husák. S úspěchem. I ona pak nastoupila k British Airways jako pozemní letuška a vždycky říkala, že to byla nejlepší léta jejího života. Se skvělou dívčí partou se prý díky volným letenkám podíval a o víkendech do nejrůznějších koutů světa. Věřím jí to na slova. Ta nesmírně vtipná a suverénně vypadající osobnost, schopná přimět společnost k salvám smíchu, měla po listopadu před vystupováním na koncertech tedy přesně to, co od ní publikum očekávalo děsivou trému a každý uštěpačný článek v bulvárním tisku ji stupňová. Někdy mě napadá, jestli těch posledních sedm let, kdy kvůli bolestem i z časového NERVu téměř nevycházela z bytu, nemělo nevědomky i tento podtext. Teď už to nerozluštím.