Tématem číslo jedna v nejvyšších patrech evropské politiky, ale bohužel ne tak docela té české, je zpráva bývalého italského premiéra Maria Draghiho o konkurenceschopnosti sedmadvacítky. Pojmenovává v ní, proč Evropa zaostává za USA a Čínou a co by měla udělat, aby se pokusila nepříznivý vývoj zvrátit. Draghi, který při finanční krizi z pozice guvernéra Evropské centrální banky se zasloužil o záchranu Eurozóny, navrhuje mimo jiné vznik jednotného kapitálového trhu, harmonizaci obchodních pravidel, posílení principu jednotného trhu a také mohutné investice v řádu stovek miliard eur ročně. Závěry obsáhlého dokumentu nejsou zrovna optimistické. Jde o další, tentokrát velmi zřetelně formulovaný doklad toho, že Evropa už dávno není hybatelem světového dění a že ztratila hodně ze své byznysové dynamiky, která se s nástupem moderních technologií a digitální ekonomiky přesunula na okolní kontinenty. Přesto lze v Draghiho zprávě najít světlé momenty a díky nim si uvědomit, jak skvělé místo pro život Evropa je a proč bychom měli napnout síly, aby tomu tak zůstalo i v dalších generacích? Italský politik, jehož o vypracování reportu požádala šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, například ukazuje, že příjmová nerovnost je v EU zdaleka nejmenší ze všech světadílů a na rozdíl od Ameriky nebo Číny se nezvětšuje. Běžně tady máme čtyři nebo dokonce pět týdnů dovolené. Dostupnost zdravotní péče a sociální služby, které jsou k dispozici v podstatě kterémukoliv evropskému občanovi, je něco, o čem si v USA, ale i v Číně mohou nechat zdát. Banální operace a následný pobyt v nemocnici může být i pro středostavovskou americkou rodinu likvidační. V evropské DNA je zakódovaná větší starost o slabé a chudé, čemuž odpovídají i větší státní výdaje na zajištění záchranné sociální sítě. Naprostá většina evropských států má nějaký systém veřejného penzijního pojištění. V Americe každý jede víceméně sám na sebe. S každou se zmíněných výhod se logicky pojí i nevýhody. Právě určitá pohodlnost a z ní plynoucí nedostatek dravosti zapříčinily, že Evropa začala pokulhávat. Američané, kteří jsou nuceni myslet a šetřit na doktory, na školy na penzi, se umí vybičovat k větším výkonům. Jenže každý, kdo v USA někdy byl, ví, že to není ráj na zemi a že když tam člověk má do života jen o něco méně štěstí, protloukat se jím je pak setsakramentsky těžké a těžší než v Evropě. EU má 440 milionů obyvatel. Je to největší a pořád ještě nejsilnější ekonomický blok na světě. A skvěle se v něm žije. Nejspíš nejlépe z celého světa. Proto když teď přidáme, mohlo by to tak zůstat i nadále.