Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Lidé, kteří volili strany, vstoupili do vlády Petra Fialy a nyní jsou s nimi nespokojeni. Sice zažívají zklamání, zároveň je ale možné, že právě oni budou mít klíčový vliv na rozdání karet po příštích sněmovních volbách. Mohou se přiklonit k opozici, k urnám nepřijít, což by však mělo podobný efekt. Anebo mohou dát důvěru některé z družin, které budou kritické jak ke koalici ODS, TOP 09, KDU-ČSL a starostů, tak k jejich protivníkům z řad hnutí ANO a SPD ve sněmovně po odchodu z vlády o tuto parketu stojí. Piráti mají křídlo spíš pravicové i křídlo spíš levicové, což jim vytváří relativně stabilní pozici středové partaje. Uvidíme, co s tím udělá nové vedení, které se zanedlouho vyberou. Ke své škodě se oslabují tím, že se mezi nimi ne a ne najít silný a charismatický lídr, jenž by si rychle získal sympatie voličů. Zároveň platí, že se jim vždy vedlo nejlíp, když se prezentovaly coby neotřelá alternativa, sbírali protestní hlasy a slibovali, že zkorumpované konkurenty nasázejí do vězeňského autobusu. To teď dost dobře nepůjde. Mohou se ale tvářit, že jsou rozčarováni stejně jako mnozí vládní příznivci, a uchopit ty priority, na něž Fialův tým zapomíná od podpory dostupného bydlení po směřování ke vzdělanostní společnosti. Rozpočtovou odpovědnost by pro změnu mohla artikulovat strana, o níž exministr a dnes už bývalý člen TOP 09 Miroslav Kalousek říká, že by nejlepší podmínky pro založení mohla mít zkraje příštího roku. Dál je tajemný jako hrad v Karpatech. Nikoho by ale nepřekvapilo, kdyby středopravicové hlasy poztrácené fialovou sestavou začalo luxovat. Sám má k tomu zkušenosti i sebevědomí. A aby toho nebylo málo, tak v prostředí levého středu se zrodil manifest progresivní Česko. Bývalý sociální demokrat Tomáš Petříček, obklopený skupinou intelektuálů a politiků menších levicových stran, v něm lobbuje za třetí cestu mezi vládou a opozicí, za ambiciózní plán reforem a za dialog napříč celou zemí na bázi občanské platformy, která by pomohla překlenout propasti ve společnosti a navrátit důvěru v politiku. V manifestu není o zakládání strany či hnutí ani slovo, přesto je z něj cítit jak inspirace Šimečkovým progresivním Slovenskem, tak vnímání absence levicově liberálního subjektu, který by se odlišil od sociální demokracie, u nichž nelze vyloučit společnou plavbu s komunisty vodami spíše levicově konzervativní mi. Mohou se najít i další, které napadne nabízet únikovou strategii pro voliče nedůvěřující Fialově vládě, stejně jako Babišově a Okamurově opozici. Ostatně i v rámci hnutí ANO nalezneme politiky, kteří se snaží působit konstruktivněji než otec zakladatel a hledat styčné body i s vládními formacemi. Mandátu ve sněmovně je však jen 200 a chvíle, kdy středopravicový tábor sklidil 108 z nich, se už nemusí opakovat. Stačí si zanalyzovat výsledky klání o Evropský parlament a krajská zastupitelstva a přihodit pohled na aktuální volební preference. Strany, které by chtěly oslovit roztrpčené koaliční sympatizanty, nemusejí za rok odejít s prázdnou. Zároveň ať se ale přiznají, že přispějí k atomizaci politického spektra a že také mohou zůstat pod pěti procentní hranicí nutnou pro vstup do sněmovny. Nemůžeme proto vyloučit scénář, v němž příští vládu bude místo pěti skládat třeba osm u příbuzných stran, stejně jako scénář, v němž několik umírněných partají odebere fialově čtyřkoalici hlasy, ale do poslaneckých lavic se neprobojují. V tom případě pak nechtěně otevřou dveře do Strakovy akademie Andreji Babišovi.