Slovo reforma u nás patří k nejužívanějším. Za chvíli tak budeme říkat i výměně žárovek ve Strakově akademii. Skutečná důchodová reforma směřující ke stabilitě a dlouhodobé udržitelnosti systému by někoho výrazně bolela. Buď by musela spočívat v nalezení dodatečných finančních zdrojů, tedy jít ruku v ruce s reformou daní, anebo v zásadních zásazích do penzijní architektury, jak se o to v minulosti pokusil kabinet Petra Nečase. Jim, že dnešní politici se do žádných větších akcí pouštět nechtějí, a tak si jen upravili parametry mechanismů, aby se penzijní věk zvolna zvyšoval až ke stropu v 67 letech. Vyplácené důchody, aby se zvolna snižovaly a aby pracovní proces mohli za vstřícných podmínek předčasně opustit jen nemnozí zaměstnanci ve čtvrté kategorii náročných a rizikových profesí. Vysvětlení, proč jsou tyto úpravy přijímány s nedůvěrou, hledejme v širších souvislostech. Například se trvale nízkých mzdách nebo v čase stráveném v práci, jenž je v Česku ve srovnání s civilizovanou Evropou rekordní. Zkrátka dřeme hodně a dlouho, ale za málo. Podle legislativy, kterou v pátek schválila sněmovna, se nám pobyt v zaměstnání ještě protáhne. Je to zvláštní, když si připomeneme nedávná slova ministra Mariana Jurečky, že pracovních míst bude na pozadí digitalizace a robotizace ubývat po statisících, jaká práce nakonec na člověka zbyde? Nehrozí, že část lidí před penzí skončí na dávkách v nezaměstnanosti a další část na nemocenských dávkách. Vždyť skutečnost, že vyššího věku se vesměs dožíváme prošpikovaní chorobami a různými handicapy, nemohou popřít ani vládní stratégové. Kdyby se penzijní úpravy začaly chystat hned po volbách, v širším okruhu demografů, ekonomů a sociologů mohli mít větší autoritu a snáz by se pro ně hledal i politický konsensus. Místo toho byly přichystány v ústraní a dolaďovaly se do poslední chvíle podle toho hlas, kterých expertů k Jurečkovi dolehl a co si usmyslel i někteří koaliční zákonodárci. Jedním dechem ale dodejme, že Andrej Babiš se v premiérském křesle nechoval o nic moudřejší. Za něj sice na ministerstvu práce a sociálních věcí vznikla reforma naše rokem půdorysu, jenže on ji neměl odvahu zaštítit a zafinancovat, a tak se po nástupu Fialovy vlády začalo od nuly. Pokud se ale koaliční politici domnívají, že teď je vymalováno a zbývá jen souhlas Senátu a podpis prezidenta. Jsou vedle jak ta jedle. Další dějství únavného seriálu se odehraje před Ústavním soudem, na který se patrně kvůli procedurálním faulům obrátí opozice. A také v předvolební kampani. Dávno víme, že senioři patří k nejdisciplinovanějším voličům a inklinují zejména k hnutí ANO. Nyní si bude mít Babiš o čem povídat i s voliči v předdůchodovém věku. Přesto si všimněme opatrnosti předáků. Ano, když mají vylíčit, co se s penzemi bude dít v případě, že v zápase o poslanecké mandáty zvítězí, avizují revizi reformy, což může být pouhé učesání a akceptování, ale také naprosté rozmetání. První varianta by nastala, kdyby ano uzavřelo velkou koalici s ODS. Řada praktických a mocenských důvodů pro ni hovoří. Babiš však dobře ví, že jeho dnešní voliči by mu ji nejspíš neodpustili. Let aby byla vystavěna na konzervativních hodnotách a obdivu k Donaldu Trumpovi, což jsou nejsilnější pojítka obou partají. Ve druhé variantě by se ano ve sněmovně opírala o SPD, koalici stačilo. Nebo třeba o přísahu a motoristy. Důchodové konstrukci by pak zazvonil umíráček. Šanci na přežití bez dalších zásahů by měla, jen kdyby voliči nechali pokračovat současnou vládu. Ale to je zhruba stejně pravděpodobné, jako že se čeští penzisté jednou dočkají životní úrovně těch německých.