Operace Středulův pád zkrachovala. Ti odboráři, kteří ventilováním předákovi nezaplacených členských příspěvků spustili, zjevně zapomněli, že nestačí s židlí třást, ale je nutné také mít, koho na ní následně posadit. Úspěchu Josefa Středuly při včerejší volbě předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů už nebyl dán silou jeho osobnosti, nýbrž absencí vyzyvatelů. Kdyby ušmudlaných 57 % hlasů za stejných okolností dostal šéf nějaké politické strany, patrně by to sám zabalil. Jenže pro odbory je v této patové situaci i Středula dobrý. Lepší je ďábel, kterého znáš, říkají Angličané. Staronový lídr je v očích mnoha kolegů příliš mírný co do vystupování i co do politických názorů. Zkušenějšího, ale nemají splnit všechna kritéria, tedy být zároveň tvrdým vyjednavačem, diplomatem, táborovým řečníkem i šikovným organizátorem, není jen tak a odbory procházejí stejnou personální krizí jako politické strany. Středula měl to štěstí, že poprvé nastoupil do funkce za vlády sociální demokracie. Mohl se tudíž soustředit především na lobbování v kuloárech. Když se stal premiérem Andrej Babiš, začalo to skřípat. Tlaku odborů ustupoval velmi nerad. Navíc jeho osobní vztahy se Středulou jsou, jak potvrdila i kampaní před prezidentským kláním, dost napjaté. Nyní ve Strakově akademii sedí Petr Fiala a jeho pravicová vláda se neostýchal přijímat opatření, která na zaměstnance tvrdě dopadají. Jenže lidi snáze do ulic dostanou podivné figury z antisystémové scény než staré známé odbory. I to se podepsalo na oslabení Středulovi pozice. Protože ale ví, co se od něj očekává, zatroubil ihned po svém znovuzvolení k mobilizaci. Odmítá vládní úvahy o výpovědích ze zaměstnání bez udání důvodu i penzijní reformu počítající se zvyšováním důchodového věku a s předčasným odpočinkem jen pro pracovníky v nejnáročnějších provozech, jejichž vytipování navíc ministr Marian Jurečka dodnes srozumitelně neobhájil. Velkým tématem je i minimální mzda. Kabinet se zavázal, že do roku 2029 vzroste o šest procentních bodů na 47 % průměrné mzdy. Jenže směrnice EU je striktnější. Podle ní přiměřená a důstojná mzda činí přinejmenším 50 % průměrné mzdy nebo 60 % mzdy mediánové. Naši sousedé tomu jdou vstříc. Na Slovensku představuje minimální mzda 53 a půl % průměrné mzdy, v Polsku zhruba 55 %. Obavy vzbuzuje i vládní úmysl zrušit tzv. zaručené mzdy pro jednotlivé obory. Stát se tak může, že někteří, zejména méně kvalifikovaní zaměstnanci půjdou s výdělkem dolů. Pro odborovou konfederaci je to úžasná příležitost připomenout se a uhodit do stolu lež. Středula nejprve musí urovnat vztahy se svazy, které v něj ztratili důvěru, hlavně školskými a zdravotnickými. Také by se hodilo, kdyby nasměroval odbory k transformaci, jež by jim přinesla vyšší efektivitu. Například v Německu je známé silnými sektorovými svazy, jejichž experti pak dokáží efektivně vést kolektivní vyjednávání s manažery, právníky a ekonomy i z těch nejmocnějších firem u nás. V podnicích vyjednávají místní odborové organizace, nezřídka slabé a zakřiknuté. Projevuje se to pak i v zájmu či spíš nezájmu o odborovou organizovanost. Josef Středula je chlapík jako ze žurnálu. Ještě ale zbývá učinit atraktivními samotné odbory. Potom mohou mít vliv na vládu opozice, ale i na voliče. Dokud ovšem budou mít pověst spolku, kde se předsedovi nikdo otevřeně nepostaví, za to mu však mydlí schody i za použití bezmála estébáckých metod. Jejich autorita bude mizivá. Každý je holt svého štěstí strůjcem.