Krátkozrakost českých politiků, zvlášť když dojde na migraci, netřeba připomínat. O běžence z Afriky nestojí, ale aby přidali v boji s klimatickou změnou, kvůli které černý kontinent vysychá a potýká se s hladem, žízní, tak to ne. Podobně se to má i s dalšími končinami, odkud lidé utíkají. Ať už z důvodu nedostatku potravin, chudoby nebo válečných konfliktů. O potřebě stabilizovat rizikové země se hezky hovoří, ale skutek vesměs utekl. Proto nepřekvapila panika, kterou čerstvé události v Sýrii vyvolaly u velké části tuzemské politické reprezentace krvavý režim Bašára Asada jsme kritizovali a odmítali. Za tím vším se ale schovávala i notná dávka vypočítavosti. Vždyť zemi držel aspoň pohromadě a své odpůrce raději zavíral a mučil, než aby je masivně vypouštěl za hranice. Jeho pád nešlo než přivítat, ale zároveň se vyrojily otázky, zda na nás nebude mít negativní vliv. Část politiků včetně předsedkyně sněmovny za TOP 09 Markéty Pekarové Adamové či šéfa zahraničního výboru dolní parlamentní komory za hnutí ANO Richarda Brabce, se obává otřesů podle libyjského scénáře nezmobilizuje měli solidaritu. Tak nezávislý senátor Pavel Fischer varuje před natolik velkou vlnou uprchlíků, že s těmi minulými vládami nebude srovnatelná. Podobně varovně se vyjádřila i europoslankyně za ODS Veronika Vrecionová. Je typické, že nás ani tak nezajímá, jaké poměry noví vládcové z řad islamistických povstalců zavedou a jak se dotknou bezpečnostní situace v regionu, a možná nejen v něm, ale že se soustředíme zejména na migračního strašáka. Na jedné straně mezi uprchlíky do Evropy Syřané dávno hrají první housle, na straně druhé u nás je Syřanů minimum, zhruba 1600. A to jsme byli jejich cílem už před dávnými desetiletími, když se s Damaškem družil československý komunistický režim. Vývoj se nyní může ubírat různými cestami. Část evropských Syřanů se třeba vrátí domů, opačným směrem mohou proudit Asadovi stoupenci, ale těch asi tolik nebude. Horší by bylo, kdyby se v Sýrii dál válčilo nebo byl nastolen tvrdý islamistický režim. To by pak běženců mohlo prudce přibýt. ČR každopádně přijímání azylových žádostí příchozích ze Sýrie zastavila, poněvadž by po Asadově pádu mohla být považována za bezpečnou zemi. Zatímco ředitel organizace na pomoc uprchlíkům Martin Rozumek vidí naději v multikulturní a multinárodní ženské minulosti Sýrie. Tak naše někdejší velvyslankyně v Damašku Eva Filipi optimismus krotí, poněvadž na polepšené džihádisty nevěří. Buď jak buď, pasivně, bokem bychom stát neměly. Ani jako EU, ani jako ČR, která má na Blízkém východě dobré jméno, čehož dokladem bylo i působení paní Filipi v době, kdy spojenci své ambasády zavřeli a spoléhali se na náš zastupitelský úřad. Pro začátek bychom měli být nachystáni po humanitární stránce a pokud bude atmosféra příznivá, tak se potom soustředit i na investice a další formy spolupráce. I zde je souvislost s migrací zřejmá. Z aktuálního průzkumu agentury Ipsos vyplývá, že 75 % respondentů chce, aby čeští politici tvrdě postihovaly. Nechejme stranou, je-li to nezbytné, když k nám nově příchozích míří minimum. Jenže politiky může brzy doběhnout, že prostředku k tlumení migrace moc nemají a velkohubá prohlášení k nim neřadíme ani náhodou, pak skutečně nezbyde, než se pokoušet činit obyvatelnými i ty země, odkud běženci pocházejí. A to je práce věru dlouhá, namáhavá i nákladná.