Herec Karel Heřmánek proti sobě na střelnici obrátil zbraň. Zřejmě se ocitl v situaci nesnesitelného utrpení. Jeho smrt znovu oživila debatu o eutanázii či asistované sebevraždě. Vyjádřil se i prezident Petr Pavel. Podle něj by každý svobodný člověk měl mít právo rozhodnout se, jakým způsobem chce ze života odejít. V případě, že se dostane do situace, která už nemá řešení. U nás však není legální ani eutanázie, ani asistovaná sebevražda. Přitom podle průzkumu CVVM z letošního května ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka na jeho žádost podporuje už 73 % dotázaných. V roce 2007 bylo pro eutanázii 66 %. Počet lidí, kteří dobrovolný odchod ze života podporují, stoupá. Naše životy se mění, dožíváme se čím dál vyššího věku. Někteří lidé sklouznou do osamělosti, nevědí, proč ještě žijí. Přáli by si smrt, i když nijak extrémně netrpí. Jiní naopak prožívají velké utrpení, ale lékaři bojují o jejich život. Bojují proti přirozené smrti. Když jde o naše blízké, většinou nechceme, aby zemřeli, i když trpí, i když ztratili výhled na to, čemu říkáme normální život. Letos začátkem roku jsem byl u toho, když můj přítel ležel v kómatu a zdálo se, že umírá. Paliativní lékaři jeho ženě popsali, že pokud by byl odkázán na umělé dýchání, pokud by naznali, že se jeho stav nezlepší, přestanou ho vyživovat a on klidně zemře. Nakonec ze smrtelné postele vstal a žije. Už dnes u nás pacient může žádat o pasivní eutanázii. Znamená to, že ho lékaři nechají umřít, zastaví léčbu, odpojí ho od přístrojů. Pro nejtěžší případy, které jsou často už blízko konce života, je možná tzv. kontinuální paliativní sedat se. Pacient je uspán, údajně vůbec nic nevnímá a v hlubokém stavu bezvědomí časem zemře. Vidím v tom jistou svobodu pro pacienty a změnu v přístupu lékařů. Vždyť zastavit boj o život jde proti jejich etice. Lékaři často tvrdí, že dnes už těžce nemocní lidé nemusí trpět bolestí. Moje zkušenost je jiná. Trpí často ve stavu, kdy medicína už nemůže pomoci, kdy člověk zažívá neúnosné fyzické, psychické nebo také existenciální utrpení včetně ztráty autonomie a důstojnosti, měl by mít možnost, aby rozhodl o svém konci. Pokud plně rozumí své situaci a důsledkům svého rozhodnutí, je dobré usnadnit mu odchod. A pokud už nevnímá, měli by jeho blízcí, které by předem určil, rozhodnout o uspání, z něhož se neprobudí. Filozof Daniel Kroupa eutanázii odmítá, protože Svoboda podle něj není jenom schopnost jednat podle svého, ale také prostor, který si jako lidé poskytujeme navzájem, aby ten druhý mohl být sám sebou pro nás a my pro něj. Říká, že to můžeme dělat, i když v nemoci už nemůžeme dělat nic jiného. Snad chápu, jak to Daniel Kroupa myslí. Ale vím, že třeba staří lidé často nechtějí být na obtíž a že své blízké nechtějí vyčerpávat marným bojem. A snad jen dodám, že František z Assisi nazýval i smrt těla naší sestrou vnímali přátelsky.