Vede se souboj o pohled na komunistickou éru, na období nesvobody. Spor vyvolala učebnice soudobé dějiny, na které Ministerstvo školství sice nenašlo chyby, ale Ústav pro studium totalitních režimů je kritizuje. Vadí mu, že se v ní píše, jak komunistický režim nabízel vizi sociálně spravedlivé společnosti, aniž by však autoři dodali, že byli likvidováni třídní nepřátelé a že jsme žili v diktatuře. Jak tedy nedávnou historii učit? Ředitelka Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Adéla Guryčová nabízí badatelskou metodu. Vysvětluje, že pouští studenty k pramenům a tím je nechává dospívat k vlastním postojům. Podle Guričové při badatelské výuce blízké minulosti hrají roli dvě věci fakta, ale taky karikatura té doby, nějaký hotový pohled na ni, pohled rodiny, která má s komunismem svoje zkušenosti, ale ty se liší, a vzdělání, říká Juričová. Je taky to, že poznám, že toto je karikatura, nebo mě někdo k tomu poznání dovede. Dále říká, že se na komunismus dnes smí vzpomínat jenom jedním způsobem. Považuje to za tradiční výuku dějepisu, která vychází z politicky etablovaných pravd. Dodává, že sama komunismus považuje za diktaturu. A cituji, přestože to považuje za diktaturu, tak si uvědomuji, že prostě pro některé lidi měla přínosy a byla pro ně nějakém smyslu výhodná. To se snažím pochopit. Ten závěr část lidí naštval, píšou mi, ale Guryčová má pravdu. Československá totalita byla pro část lidí výhodná. Každá totalita je pro část lidí výhodná pro ty, kteří se více či méně podílejí na moci, pro ty, kteří se ohnou, skloní, přizpůsobí. Pro ty, kterým Svoboda nechybí. Dnes vidíme, kolik lidí vzdychá po minulém režimu, kolik lidí tvrdí, že to bylo lepší taky proto, že si jejich rodiny přizpůsobili. Ti lidé po svém pochopili teror v 50. letech po svém. Pochopili normalizaci po okupaci v roce 1968 nevzdorovali, uzavřeli se do svých mikro životů a možná měli i pocit, že jim nic nechybí, tedy že jim svoboda slova, vyznání, názoru, pohybu nechybí, zvykli si levicoví historici. Dnes vysvětlují, že přece nebylo tak zlé. Lidé měli svoje zahrádky, svoje chatky, kapse utíkali a kde celkem spokojeně žili. Měli svoje hospody s levným pivem, kde nadávali na režim. Ale komunisty 99 % z nich stejně volilo. Totalitě aktivně vzdorovalo jen velmi málo lidí, zlomek společnosti. I ti ne vzdorující neměli režim rádi. To bylo vidět v listopadu 89, ale mlčeli. Historici a učitelé by měli studentům umět vysvětlit nejen to, že člověk má žít svobodně, ale taky, proč má žít svobodně, že svoboda je jeho přirozené prostředí, nikoli totalita. Měli by umět vysvětlit, že totalita se nastoluje terorem a udržuje strachem. Který student by chtěl žít ve strachu? Nemám nic proti badatelské metodě, jen musím dodat, že velká část dokumentů z totality dosud 34 let po sametu nebyla vůbec zpřístupněna, a to možná vypovídá za vše.