Minulý týden podepsal premiér Petr Fiala společně se státním sekretářem Svatého stolce Pietro Parolin m mezistátní smlouvu? Ne, vzbudilo to žádnou větší pozornost. Jaký to rozdíl oproti roku 2002, kdy Česko vatikánskou smlouvu podepisoval tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda a papežský nuncius Josef Erwin Ender. Smlouva se tehdy stala předmětem politického zápasu, který nakonec vyústil v mezinárodní faux pas. To když smlouvu odmítla PS a de facto je tak smetla ze stolu. Nebylo to poprvé. Jistou míru napětí ve vztazích s Vatikánem má tato republika v genech. Už v roce 1918 bylo Československo jediným evropským státem, který neměl vztahy s Vatikánem smluvně upraveny. Neuralgickým bodem se pak staly oslavy Husova výročí v roce 1925. Během nich se prezident Masaryk rozhodl na Hradě vyvěsit na místo státní vlajky husitský prapor. To už bylo na Vatikán moc. Označil to za provokaci a stáhl svého velvyslance z Prahy. Urovnat diplomatickou roztržku se podařilo až po dvou letech, především díky úsilí tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše byl dojednán tzv. modus vivendi, který vstoupil v platnost v únoru roku 1928. Československá vláda se v něm prosadila třeba právo vyjadřovat se ke jmenování nových biskupů nebo povinnou přísahu republice pro církevní hodnostáře. Současná Česko vatikánská smlouva neobsahuje nic, co by již nebylo ukotveno v našich zákonech. Že kněz může uzavírat sňatky nebo být jako kaplan součástí ozbrojených složek státu, nejspíš nikoho nepřekvapí. Stejně tak jsme si zvykli, že církve provozují školy nebo nemocnice. Dokonce ani církevní restituce, které na začátku provázelo tolik emocí a zášti, nakonec nezpůsobily žádnou katastrofu, i když na strunu závisti se v této souvislosti někteří pokouší hrát vytrvale. Ohledně Česko vatikánské úmluvy naštěstí převažuje střízlivá a věcná atmosféra. Dokládá to, kam jsme se za uplynulých 20 let posunuli. Církve a jejich organizace jsou vnímány jako běžná součást ekonomiky a společenského života. Nejsou zatlačeny do svých svatostánků. Mohou dělat to, co umí a co je jim vlastní. Užitek z toho nakonec můžeme mít my všichni.