Když se v poslední den roku 2022 završila životní pouť Josefa Ratzingera, emeritního papeže Benedikta XVI. symbolicky se tím uzavřela jedna etapa života církve. Možná vám podobné tvrzení bude připadat nadnesené, ale o nadsázku se nejedná. Nejdřív mi dovolte drobných historický exkurz a příběh dvou mužů v letech 962 až 965 proběhla uvnitř katolické církve překvapivá, ale o to razantnější revitalizace. Koncil, který vešel do dějin pod označením druhý vatikánský, otevřel církev světu, a to jak po formální stránce, tak i co do témat, kterými se tato globální náboženská organizace začala zabývat. Tehdejší šestatřicátník, prof. teologie na univerzitě v Münsteru Josef Ratzinger se stal jednou z intelektuálních hvězd tohoto koncilu, a to navzdory tomu, že zde působil pouze v roli poradce jednoho z biskupů. Počítali ho do tzv. reformního křídla. Přispělo k tomu i to, že jako vědec získal věhlas díky článkům v reformním teologickém časopise koncilium. Své příspěvky zde zveřejňovali i další nadějní teologové své doby, včetně Švýcara Hanse Kinga, který se stal další výraznou intelektuální osobností koncilu. Kariéry obou profesorů se protnuly na univerzitě v Göttingenu. Zde prožili krizové okamžiky během masových protestů studentů v roce 968. Každý si však z této zkušenosti vyvodil rozdílné závěry. Revolta proti zavedeným autoritám, příklon k liberálnímu pojetí života včetně volných sexuálních vztahů a zesměšnění morálky středních vrstev. To vše z rad Singrem hluboce otřáslo. Zatímco King setrval na svých reformních pozicích, myšlení pozdějšího papeže Benedikta XVI. se vydalo takřka opačným směrem. Od této chvíle bude považovat za největšího nepřítele relativismus ve všech jeho podobách. Proti liberalismu, který už nepočítá s transcendentním, postaví řád a morálku katolické církve v moderní společnosti, která je nesena vírou v takřka neomezené možnosti vědeckého pokroku, se nebojí argumentovat, proč je rozumné věřit v Boha. Proti modernistickým trendům teologie staví své encyklopedické znalosti dění církve. Z těch pak systematicky dovozu je nutnost neměnných principů a zásad, se kterými by mnozí tak rádi pohnuly. Cesty obou našich hrdinů se nakonec rozdělily nejen intelektuálně, ale také reálně. Zatímco King zůstal věrný akademické sféře, Ratzinger se stala v roce 977 arcibiskupem a ještě téhož roku ho Pavel šestý jmenoval kardinálem. Jen o čtyři léta později ho papež Jan Pavel II. jmenoval do čela nejvlivnějšího vatikánského úřadu kongregace pro nauku víry. Mimochodem v té samé kongregace, která v roce 980 zakázala Kingovi vyučovat katolickou teologii. Ratzinger je vedl téměř čtvrt století a vysloužil si tu přezdívku boží rotvajler. Zmíněný mikro příběh je důležitý pro pochopení pontifikátu Josepha Ratzingera jakožto Benedikta XVI. ani jako papež totiž nezapomněl na svou typ schengenskou zkušenost. Se stejnou zarputilostí nabízel post modernímu světu svou alternativní vizi. Vybízel k neustálému promýšlení nového politického systému, pokoje a spravedlnosti. Přirozený řád a morálku přitom považoval za základ, kterému křesťanská víra dodává hlubší rozměr. Jak zmiňuje historik Jaroslav Šebek ve své knize papežové moderního věku, politologové nazvali jeho snahy mírnou silou, silou, která stavěla na etických principech a hodnotovém systému. Že do křesťanské kultury silou, která měla svůj jediný, ale o to vydatnější zdroj v pevné a neutuchající víře v křesťanského Boha. Silou, která mohla některé provokovat, jiné ale inspirovalo. Silou, díky které se Benedikt XVI. i přes svou plachou povahu stal idolem mnohých.