Starší sice, ale mladší generace o tom možná tolik neví, že Československo stálo při Izraeli, když na něj den po vyhlášení státu 14. května 1948 zaútočila sedmičlenná koalice arabských zemí a z Prahy přišli urgentní zbraně, munice i letadla. Vzhledem ke vzájemným vztahům následujícího skoro půl století vyhlíží absurdně, že se tak stalo krátce po Gottwaldově převratu. Jenže tehdy SSSR očekával Izrael spíše levicový. Nejen kvůli kibuců hospodařícím komunisticky idealistickým způsobem, mu už před válkou na území Palestiny pod britským mandátem Stalin. Stát sázel také na zklamání Židů z liknavého počínání západu vůči Hitlerovi. Jenže Izrael do moskevské náruče nepadl, a tak Sovětský svaz, a tudíž i jeho satelity včetně ČSR. V další válce roku 1956 sinajské související s problémem Suezského průplavu, mohutně podporoval Egypt a ještě víc v tak řečené šestidenní válce o 11 roků později, kdy egyptský diktátor Násir totálně propadl i při zapojení Jordánska a Sýrie a Československo dokonalo symbolický obrat přerušením diplomatických vztahů s Izraelem. Následné Pražské jaro pak trvalo příliš krátce na to, aby se opět zabydlel a výmluvně pustá ambasáda ve Voršilské ulici nedaleko Národního divadla. Komunisté pak marně drželi palce Egyptu a Sýrii roku 73, ale i nebezpečně vyhlížející Jom kipur k. Válka dopadla pro Izrael dobře, a když Egypt konečně uzavřel s Izraelem pod americkým dohledem roku 79 mírovou dohodu, Československo aspoň skýtalo dlouhá léta azyl, výcvik a semtex palestinským teroristům zaměřeným především proti Izraeli, respektive Židům. Návrat k někdejším vřelým vztahům přišel až po roce 89. Kruh se uzavřel. Václav Havel opět symbolicky přiletěl coby prvá z hlav postkomunistických zemí. Do Izraele však má také v Haifě náměstí a kamennou lavičku na telavivské univerzitě. A že pak ČR trvale odmítala protiizraelské rezoluce. Na půdě OSN sice někdo doma kritizoval, ale právo bránit se terorismu také dost dobře nešlo a Palestinci se k němu opakovaně uchylovali. Zbývá dodat, že vyhraněně pro Izrael z krize projevoval Miloš Zeman. Pocházely z toho také skoro diplomatické konflikty. Ne jako premiér v rozhovoru pro významné izraelské médium neodporoval přirovnání palestinského vůdce Arafata k Hitlerovi a poradil Izraelcům, aby napodobili náš poválečný odsun Němců. Kam ale s Palestinci zapomněl říct. Ve funkci prezidenta se sice nedočkal kýženého přesunu českého velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, ale může ho na odpočinku těšit, že v dané chvíli těžko prioritním stěhování zvolil v neděli hnutí ANO. A ještě europoslankyně a předsedkyně KSČM Konečná chce, aby EU de facto odsunula ty, kdo například v Berlíně oslavovali víkendové běsnění Hamasu. Prý by vůbec cituji Evropa měla vrátit všechny, kteří tady nemají co dělat. Ale co když už léta mají občanství německé nebo jiné unijní země, a přitom doma nemotají bomby? Jistě euforické tanečky podobné těm po pádu dvojčat před 20 lety jsou odporné. Asi tak jako skandování Cigáni do plynu od našich spoluobčanů, které ovšem také těžko někam transferujeme.