Opět skoro 70 roky důstojníky StB k smrti umláceném zcela nevinném páteru Josefu Toufarovi se ví poměrně hodně. Vzniklo o něm několik knih. Národní divadlo o něm uvedlo operu. Ve vysočanské obci Číhošť, kde měl farnost, stojí jeho socha v nadživotní velikosti a na místním hřbitově spočívají po slavnostním a médii sledovaném aktu Toufarovy ostatky identifikované v hromadném hrobě v pražských Ďáblicích, který ke stejnému účelu používali i jak nacisté, tak komunisté. A také už 10 let běží složitý proces, na jehož konci by měl být Toufar jako mučedník blahořečený. Ale kupodivu teprve tento čtvrtek došlo k justiční nápravě. Pro někoho asi překvapivé, neboť lakonické a kuse. Když Krajský soud v Hradci Králové konstatoval, že Josef Toufar byl nezákonně zbaven osobní svobody minimálně od 28. ledna do 25. února 1950. Víc ovšem soud vlastně říz ani nemohl, neboť detaily Toufarova brutálního vyšetřování ve valdické věznici a následného úmrtí v dnes už neexistující nemocnici v pražské Legerově ulici. Tam o 19 let také skonal Jan Palach, nejsou dostatečně dokumentovány. StB potom žádné písemnosti nezanechala, aktéři zločinu nežijí a za života skoro nic konkrétního neprozradil. I tak, že vlastně ani přesně nevíme, jak komunistická tajná policie zinscenovala tak řečený čihošťský zázrak, tedy pohyb kříže v kostele během Toufarova kázání koncem roku 1949. Ale je známo, že tato událost, údajný podvod na popud Vatikánu, byla záminkou k rozsáhlé akci proti katolické církvi, tedy k věznění nebo internaci mnoha církevních činovníků, zákazu řádů, uzavření klášterů atd., což je původně mělo jakoby ospravedlnit veřejné doznání řadového duchovního z menší obce, zřejmě náhodně vybraného. Toufar se ale k instalaci jakéhosi kladkového zařízení, jimž měl z kazatelny kříž rozhýbat, přiznat nechtěl. I když se po mučení účastnil v bídném stavu natáčení filmového kvazi dokumentu z dílny StB. Krátce na to pak ale na následky bití zemřel. Konstrukce se sesypala. Krátký film s odpudivým titulem běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, působil kašírovaně. Rychle z kin zmizel a úřady celou záležitost na dekády zahalily neprostupnou tmou. Jen na jaře roku 1968 vznikla o Toufarovi série článků v Lidové demokracii, deníku tehdejší ČSL. Tehdy by se ještě asi dalo leccos důvěryhodně dopátrat. A z článků pak v emigraci těžil spisovatel Josef škvorecký pro svůj román Mirek titulem na čihošťský zázrak odkazující a ovšem zabírající zároveň i široké dění během Pražského jara. Mimochodem, v těchto dnech je hořce humorný román s podtitulem politická detektivka čte jen na pokračování na vlnách stanice ČRo Vltava. A třeba dodat, že o Toufarovi nastalo po srpnové okupaci opět dvacetileté ticho, prolomené teprve pádem totality a jaksi úředně, dá se říci, uzavřené čtvrtečním výrokem hradeckého soudu. Na Toufarův tragický osud se už ovšem nezapomene a určitě je třeba nezapomínat na strašlivé nezákonnosti komunistického režimu. Ostatně se o Toufarově životě a smrti připravuje také celovečerní hraný film, na kterém se podílí Toufarův životopisec, básník a spisovatel Miloš Doležal. Zatím je projekt ve stádiu zrodu scénáře a ovšem nezbytného shánění finančních prostředků.