Já ti nevím, jestli je ten Pekárek úplně blbý nebo si z nás dělá prdel. Omluva za nespisovný výraz hned na úvod, ale jde o citát. Učesávat by ho bylo zkreslující, neboť v sérii ČT Volha hovoří vulgárně nejen důstojníci StB od jednoho z nich věta pochází, nýbrž drtivá většina figur. A je to ovšem v diváckých diskusích kritizováno, že to prý aféry je, vůbec neodpovídá realitě. Jenže odpovídá velmi věrně a pamětník je tou kvazi pobouřeností překvapen, neboť viditelné zhrubnutí běžné řeči bylo pro období nastartované normalizace příznačné, jakoby dosavadní slovník spodnější společenské vrstvy vyšplhal o patro výš. Nejspíš v reakci na po okupační bezmoc a doširoka se rozlévající marasmus dokumentovaný v sérii četným prolínáním výmluvných archivních televizních záběrů. A právě tehdy se odehrávají zatím prvé dvě odvysílané epizody pětidílné volej vycházející ze stejnojmenného románu dlouholetého produkčního Československé televize a později ČT Karla Hynieho s režisérem Janem Pachlem spolutvůrce scénáře a jejichž ústřední postavou je televizní řidič Standa Pekárek, čerstvě po vojně ke všemu svolných mládenec, bez skrupulí přízemní zvířátko, které by se skrze citát z úvodu a záběr jaksi dovozu věší figurku Švejka, mohlo zdát, že je Haškově dobrému vojáku v něčem příbuzné, ale pokud ano, jen vzdáleně, neboť Švejk dělá sice jako Pekárek dojem idiota, nicméně neudává za výhody a už vůbec se nesnaží k něčemu došlo. Zatímco věčného srandistu stan jdu, ihned prokouknou estébáci, že všechno dělá jenom pro svůj prospěch, a proto ho také snadno zverbují. I záhy z televize na Pekárkovo udání vyhozen a režisérka dříve varující kolegy právě před podnikovými řidiči coby notorickými donašeči. Ale jinak Standovi prochází hladce kdeco domů. Že se po vyklepané Škodovce stejšn vytouženého Kočko chlapů. Volha úspěšně ignoruje manželku s dítětem a obskakuje dvě milostnice, drobně čachruje s kdečím a hlavně kouká být hezký v očích těch, kdo mu mohu být užitečný. V jeho vyčůrané utilitárním živoření, které by tak ovšem sám žádném případě nenahlížel. Volha je sice především zprávou ze specifického televizního prostředí ve specifickém čase, na širší obraz normalizace si nárok nečiní, ale řada epizod má obecný charakter, například nutnosti celého autoparku projet před koncem roku ne spotřebovaný benzin. Jinak ho bude příště přiděleno méně. I kšeftování s benzinovými poukázkami. Tomu všemu dokonale rozumí Pekárkův furt nějaký tchán čili důstojník z povolání. A šlo o běžnou praxi i podstatně menších institucí nežli československá lidová armáda. Nemluvě o z dnešního pohledu doslova hrůzyplnou scénu z jednání interrupční komise. Autentický obraz doby důsledně dokreslují kostýmy, interiéry a veškeré reálie. Nic v chování štamgastů, antihrdinovi domácí pivnice a v několika mimo televizních prostředí nepůsobí uměle a už vůbec ne kresba poměrů a charakteru uvnitř tehdejší ČSTV. Zatím sérii před dokončením Kavčích hor rozeseté do více budov v centru Prahy, kde níže podepsaný v letech 71 72 mladíček brigádníci coby holka pro všechno k rukám režisérů. A zatím je mírou pravdivosti Volha projíždějící smrdutým normalizačním kalem, což jste, jak už řečeno, leckomu, čert ví, proč moc nezamlouvá. Pozitivně překvapen a zvědavě čekám, jestli se tvůrcům vysoko nasazenou úroveň podaří udržet až do závěru.