Proč se vlastně někteří kandidáti vůbec pustili do toho ohromně únavného, nákladného a přitom předem skoro jistě marného boje? To je otázka, jíž si sami sobě museli v posledním roce klást mnozí z nás. Zvláště když už bylo z průzkumů dávno zřejmé, že se bude rozhodovat pouze mezi třemi uchazeči. Přímo. Na to se pak papírových outsiderů dokola ptali žurnalisté i řadoví účastníci mítinků, ale odpovědi přicházely spíš vágní, obecně vzletné a zároveň poměrně málo uspokojivé. Případě pánů Fischera a Hilšera se aspoň dalo předpokládat, že když se jim účast v prezidentských volbách před pěti lety podařilo hladce přetavit senátorské mandáty, je opakovaná účast příležitostí dát o sobě zase víc vědět. Tehdy však šli do senátního klání ještě týž rok. Zatím se obhajovat posty budou až za relativně delší dobu, na podzim 2024, kdy bude leccos pozapomenuto, ale asi nikoli předseda senátního výboru Fischer se silným kreditem coby skoro nejviditelnější člen horní parlamentní komory. A pana Baštu zase určila k reprezentaci mateřská SPD, která jistě doufala v potvrzení nesporného úspěchu v loňských komunálkách, což se ovšem Baštovým ziskem zhruba čtyř a půl % nenaplnilo a předseda Okamura si nyní možná říká, že neměl při výběru šťastnou ruku. Hlava ho však z toho nejspíš nebolí. A také ví, že prezidentskými volbami kdykoli v budoucnu podstatněji zamává vlastní účastí. Vždyť už v roce 2018 by jeho kandidatura nejspíš připravila Miloše Zemana o druhé vítězství. Nezodpovězená záhada tedy zůstává u obou drasticky propadlých pánů Diviše a zimy, kteří se akorát na pár týdnů dostali do veřejného prostoru a dalších pár týdnů je budou lidé poznávat na ulicích. Ale třeba vědí, jak to smysluplně ji zúročit. A možná také myslí na Senát, kam přece vstoupil bez problémů i minulý finalista Drahoš. Ale jejich zisk je na Senát velmi slaboučký. Ale člověk se hlavně diví, že nejen tito dva, ale i někteří výše jmenovaní se nezachovali jako odstoupivší odborářský lídr Středula, když realisticky nahlédl zbytečnost další účasti. A proč zejména kandidáti otevřeně vymezení proti expremiéru Babišovi už záhy po jeho ohlášené kandidatuře raději nerezignovali a nepodpořili Nerudovou nebo Pavla, přičemž pro cíli, jímž se takřka zaklínali, tedy zamezit cestu na Hrad expremiér. O Babišovi by bylo optimální, kdyby měl dokonce jen jednoho skutečně silného rivala. Nakonec na takového ve druhém kole narazí. Jenže to se vůbec nemuselo konat. A jistého momentálně není nic, ani když se sečtou hlasy odevzdané v prvém kole pro Nerudovou, Fischera a Hilšera. A to je přitom zhruba milion a čtvrt hodně vysoké číslo. Jenomže zatím jenom na papíru.