Když policie zveřejnila další podrobnosti o vražedné střelbě na pražské Filozofické fakultě, která stála život 14 lidí, nejvíce pozornosti poutal a nedostatečná spolupráce policistů s vedením fakulty ještě v době, kdy se střelecky své akci teprve chystal. Policisté byli na místě, ale neinformovali o nebezpečí vedení školy. Dalo se tak všemu zabránit? Předejít, zastavit otázky, které se budou vracet jako věčné výčitky svědomí ještě hodně dlouho. Daleko méně pozornosti zatím přitahuje snadnost, s jakou se střelec dostal ke svým zbraním, i to, kolik takových potenciálních střelců se zbraní kole může být. A to je otázka systémová, celospolečenská, nikoli, problém nedostatečnosti v postupu jednotlivců na místě. Když policie vysvětlovala, proč se po zabití otce s dvouměsíčním kojencem v klánovickém lese tak dlouho dostávala na vstupu vraha z filozofické fakulty, který je i pachatelem klánovické vraždy. Když zbraň byla registrovaná, padla důležitá věta, že takových zbraní je v Česku registrovaných na 4000. Těžko rychle prověřit všechny možné střelce. Není tedy problémem velký počet zbraní, který v Česku máme? Zbraní, k nimž si lze legálně dostat velmi snadno, stačí mít peníze. Diskuse na toto téma je pro budoucnost ČR podstatnější než osudové opomenutí v policejní komunikaci. Střelba na Filozofické fakultě přišla v době, kdy česká společnost dál rozvolňovala svůj vztah ke zbraním. Proč se například povolilo běžné pořizování tlumičů, které vrah na film je také použil, není jasné, a tak by se dalo pokračovat. Ale zákonodárci, především ti z ODS, s ANO a SPD, prosadili v roce 2021 právo na obranu se zbraní v ruce do ústavy. Nevznikne tu žádný divoký západ s pistolníky s kolty proklatě nízko u pasu, uschovala si tehdy před dvěma a půl lety poslankyně ODS Jana Černochová, dnes ministryně obrany, která větší regulaci držení zbraní považovala za zbytečnou, protože se tím tlačí na černý trh se zbraněmi a teroristé bys tak útočí většinou nelegálně drženými zbraněmi. Nezabijí zbraně, nýbrž lidé. Argumenty, které se do společnosti znovu vyplavily i po střelbě v Praze. Opakování diskuzních stereotypů Americké asociace držitelů zbraní, které se i v Česku probírají 20 let a které tak neopakovatelně ve svém filmu bowling for Columbine nasvítil americký filmař Michael Moore. I logika kritická se zdá být průsvitně jasná. Čím více zbraní ve společnosti, tím větší pravděpodobnost, že se něco takového jako na škole v Columbine nebo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, stane zejména v době, kdy lidé v pozdně moderních společnostech tak lehce propadají šílenství různého druhu. V Česku čeká nová debata na toto téma, které se opět na chvíli stane nejvážnější kulturní válkou současnosti. Další amerikanizace vztahu ke zbraním už asi možná není málo. Pravděpodobná je ale i varianta většího zpřísnění držení střelných zbraní, protože držení střelné zbraně co pro příliš mnoho politiků a dalších vlivných lidí stalo symbolem svobody. Podobně jako velké auto, supermarket na každém rohu, bazénu u domů či grilu, zahradě. Některé symboly jsou ale neškodné, jiné mohou mít bohužel smrtící následky. Česku může využít zkušenosti z Británie, kdy se po podobných střelbách radikálně omezilo držení zbraní, může prostudovat postup Australanů. Ti po tragickém vraždění duševně nemocného v roce 1996, které stálo život 35 lidí, velmi radikálně omezilo zbraňovou legislativu, což podle odborných studií vedl k totální minimalizaci podobných střeleb v dalších letech. Debata je otevřená a musí naplno začít. Musí mít jasný výsledek. Z dosavadních náhodných televizních politických diskusí se zdá, že názory se ani po masové vraždě na univerzitě v Praze příliš nemění. Ve společenské toleranci střelných zbraní a její potřebě zřejmě zůstaneme Malou Ameriku ve střední Evropě, ačkoli by možná byla na místě pana Austrálie. Pokud to nezkusím, přijde časem možná další obrovská výčitka.