Vlastenec, slovo, které jsme donedávna znali jen z hodin dějepisu a obrozenecké literatury 19. století, se v posledních letech stalo hrdou politickou nálepku, která má přinášet volební zisky. Hnutí Andreje Babiše, který vždy neomylně nabírá nejsilnější společenský vítr. Používá cizí slovo patriot. Je více mezinárodní, jakoby vznešené. A když Babiš říká do novin jsem patriot, zní to jinak než vlastenec nebo dokonce pejorativně znějící národovec. Čím se ale dnes slovo vlastenec, potažmo Patriot vlastně naplňuje? Čímž se vyznačují dnešní vlastenci či patrioti, kterých přibývá, podobně jako českých praporů na zahradách a domech a na profilech sociálních sítí, jako bychom prožívali další vlnu národního obrození. Je to překvapivé, ale Patriot je dnes především hlučný. Potřebuje vědět, že všichni o jeho vlastenectví vědí, i ti, kdo to nikdy vědět nepotřebovali. Vyvolává své vlastenectví do světa, jako by ho všichni potřebovali slyšet. Jakoby to byla ta nejdůležitější zpráva na světě. A nejen to. Dnešní vlastenec potřebuje okřikovat. Všichni kolem, kteří mu brání jeho vlastenectví realizovat, což jsou všichni cizí, ale i ti domácí naši, kdo s ním nesouhlasí v tom, že jeho vlastenectví je to, oč tu běží. Vlastenec vpravdě získává své vlastenectví, jež tím, že okřikuje ty, kdo vlastenci nejsou, ani nemohou, ani nechtějí. Vlastenec potřebuje své uznání a je ochoten ho ze světa vytlouct. Ať se děje, co se děje, Masaryk, kterého snad doufejme, že všichni patrioti vlastenci nějak berou na milost, jako relevantní vlasteneckou bytost, když už zakládal tento stát, tvrdí, že pozitivně viděno je láska k vlasti spíše vztah konkrétně projevovaných v praxi, v práci a každodenním obyčejném životě. Nemusíte všem neustále dokola opakovat, jak milujete Čechy a jejich historii a způsob života. Nosit na zádech vlajku, mít na rameni tetování Žižky u sebe nebo sv. Václava zcela postačí. Pravý hrdina, ne hrdina české státnosti TGM, když budete dělat co nejlépe svou práci, a to i s ohledem na dobrou budoucnost z okolí, ve kterém žijete. Dnešnímu patriotovi ale taková drobná masarykovská práci nestačí. Potřebuje pozornost, být slyšet, odrážet se od všeho, co je kolem, množit svou vlasteneckou výjimečnost a sebe krásu. Zdá se, že Patriot tři je dnes hlavně narcistní charakter, který je více než do vlastní vlasti zamilován jsem do sebe a do své potenciální významnosti. Proto je také náhle patriotistické hnutí po celém světě poněkud směšné. Všichni přece nemůžeme být ve všem vždy první. Tolik prvních míst na světě není ale konec poťouchlé ironické legrace, která může skutečné vlastence urazit. A to jistě žádný opravdový milovník vlasti nechce. Přesto prosím všechny dnešní hlučné patrioty s praporem i bez. Zkuste to někdy bez okázalého přitahování pozornosti a sami za sebe. Jen tak jako když máte někoho rádi a žijete s ním společně každý den. Patriotizmus je vnitřní lidské naladění, ne křiklavý politický převlek.