Když je v Česku stávka, dějí se věci. Celý mediální prostor se promění v ohromnou léčebnu plnou historiků, kteří dokola omílají, že jde o politickou akci, že nemá opodstatnění a že je to komunismus, protože jenom komunisté nechápou, že lidé mají být rádi, že pracují a mají za to peníze. Ale lepší něco než nic. Stávka učitelů je najednou politická akce proti Petru Fialovi. Když jsou učitelé užitečnými idioty Andreje Babiše, odborářů nebo kremelské páté kolony. A to jenom proto, že na demonstraci vystoupil bezvýznamný bloger podobného ražení. Nemilé ale pro jednoho blázna nevidět 1000, to už chce hodně ideologického. Či téměř nikdo, tedy ani vládní představitelé nerespektují sociální právo na stávku, neptají se po příčinách, ty naopak bagatelizují a shazují. Ministr školství se ostentativně omlouvá rodičům za nepříjemnosti a mluví o dětech jako o rukojmích, která si učitelé berou v boji proti vládě. Premiér jde, legitimizuje stávku podobně a volá do světa, že jednat bude, ale rozhodně se nenechá vydírat. Proč se vlastně tak rozmazává sociální spor ve společnosti a jeho formy zprostředkování, které jsou jako stávka zaručeny Listinou základních práv a svobod, tedy ústavou. Proč dehonestují učitelé jako nemyslící bytosti, které se starají jen o své peněženky, protože každý, kdo je v odborech, považován za umírněného vyžírku, který chce návrat do dob socialismu, kdy se prý nepracovalo a bralo hodně peněz. Stávka je moderním Česko vždy přehlídkou sociální bezohlednosti a nulové empatie společnosti, která chce patřit mezi ty vyspělé západní a svou kulturou protestu jeho popírání se blíží spíše méně rozvinutým společnostem předminulého století.

Shodit protivníka, nasadit mu při hlavu, aby to, co říká, nemělo váhu. To je bohužel během stávky strategie skoro každé vlády. A to jenom proto, že nebyly stávku jako sociální protest, jako vyjádření sociálního pnutí a nespokojenosti, ale jako politickou akci, jako ohrožení své politické pozice. Sami vlády mohou za to, že se ze stávky dělá politika ve smyslu ideologie a nikoli politika ve smyslu hledání cest, jak provozovat co nejlepší systém školství, zdravotnictví apod.. Strach o moc vede k tomu, že protestní hlasy už nikdo z vládních politiků ani neslyší, protože nespravedlivou kritiku je třeba vytěsnit. Je na čase přijmout fakt, že stávka je legitimním vyjádřením sociálního názoru či nespokojenosti s nastavením pracovního prostředí. Vláda i společnost by ji měla brát jako zpětnou vazbu svého druhu, ne jako útok na sebe. Mediální delegitimizaci stávky sice může přemalovat veřejný obraz na chvíli na vládní, růžová na pití konfliktu tím ale nezmizí.

A bude vyhnívat, zlobit dal. Vládě se takové zastírání nakonec vždycky nějak vrátí. Zvláště když stávkují vzdělaní lidé, jako jsou učitelé nebo lékaři, kteří mají být i podle dnešní vlády jako střední vrstva spojovníkem demokracie.