V německém parlamentu se už nějakou dobu probírá návrh, který by oficiálně spustil jednání o zákazu politického hnutí Alternativa pro Německo, které je sice dnes druhou nejpopulárnější stranou, podle mnoha politiků a odborníků však narušuje ústavní pořádek. Stovka poslanců, kteří za tímto pokusem změnit politickou mapu Německa stojí, teď dostala do ruky důležité argumenty. 17 významných německých ústavních právníků poslalo do Bundestagu dobrozdání, v němž shrnuje názor, že návrh na zrušení AfD má u Ústavního soudu v Karlsruhe šanci na úspěch. Alternativa pro Německo je podle tohoto dokumentu přímo prototypem strany, u níž je třeba aktivovat specifické ústavní mechanismy na obranu demokracie. Alternativa útočí na média jako na lži tisk a touto systematickou delegitimizaci médií posiluje se stranou spřízněné kanály a média s cílem přesvědčit obyvatelstvo, že je třeba násilného politického převratu. Kromě toho cíle, výroky i chování členů AfD údajně odhalují jejich nacionální program, s nímž se také spojuje slovo folk, již odkazující na nacistickou kulturní rozpravu. To všechno je už několik let známe. Je to také důvod, proč AfD sledují tajné služby, tedy úřad na ochranu ústavy. To nejdůležitější je v další části textu, kde se píše, že politická debata přinejmenším vyžaduje, aby oponenti dodržovali stejná pravidla. Bohužel AfD jedná v rozporu s maximami ústavy a d legitimizuje demokracii. Každá politická debata je pak absurdní a Demokratické strany jsou tváří v tvář takovému jednání fakticky bezmocné. Zákaz AfD by podle ústavních právníků velmi účinně zabránil dalšímu podkopávání demokratických institucí, na nichž je protiústavní strana ve fázi přechodu k jinému politickému systému nutně závislá. Ať už si o těchto formulacích myslíme cokoliv a bude jistě mnoho těch, kteří budou tvrdit, že AfD je normální demokratická strana a že jde o šikanu moci. Významný ústavní právníci tu vymezují důležitou hranici politická kritika nemá opodstatnění. Jeli skrytě či otevřeně namířena proti společenské smlouvě. Suverén, tedy lid, by se musel nejprve domluvit na jiné smlouvě, ale k tomu potřebuje zástupce, kteří by získali k takovému kroku ústavní většinu v parlamentu. Revoluce v podobě předpisu smlouvy se ústavně zakazuje. Pokuty mají dělat strany, které chtějí měnit ústavní pořádek. A takové strany dokonce ani nemají co dělat parlament. Lidé stojící proti demokratickému systému nemají mít demokratickém parlamentu své zastoupení. Je to začarovaný kruh, který svou do sebe zakousnutý logikou vyvolává pochybnosti o zneužitelnosti obrany demokracie. Proto je případ AfD tak citlivý a před únorovými volbami ho nechci probírat. Ani současný kancléř Olaf Scholz. Po volbách se k němu německá politika jistě vrátí, protože přibývá lidí, kteří tvrdí, že nelze donekonečna nastavovat demokratickou bezmoc jako druhou tvář vůči bezohledné politice těch, kdo demokracii fackují a cupují, kudy chodí, a tváří se přitom jako největší obránci demokracie. Opět se tedy ptáme na řešení poprava paradoxu svobody či tolerance, kterému jistě rozumí každý. Neomezená tolerance i vůči těm, kteří tolerantní nejsou, vede nakonec ke ztrátě tolerance i Svobody. I řízení o zákazu AfD nám může přijít jako přehnaná reakce, ale to se v minulosti o různých jiných subjektech říkalo také. Zásadní nakonec není samo rozhodnutí. To, jak to v konkrétním případě dopadne, nýbrž kritická debata. Argumenty, které se v ní provedl. Hledání hranic možného bude složité a bolestné, ale možná ne tak, jak dlouhodobý pobyt ve stále hustější politické mlze.