Je to pár let, co si západní svět našel svůj nový velký příběh, který se paradoxně rozpadá do milionů a miliard. Příběhu malých, hledání identity starých, obnovovaných, nových, poprvé překvapivě objevovaných, rekonstruovaných za chápat jako reakci na globální zestátňování světa. Nutná politická glajchšaltovat se takového prostředí pak byla příčinou vzniku mnoha identita jarních hnutí, která se rychle množí, rychle propadají inflaci. Všichni jednotlivci společnosti, státy. Chceme být najednou sami sebou. Jako bychom zapomněli, čím jsme a čím bychom mohli být. Číst takové době román Milana Kundery totožnost, který vyšel francouzsky před 27 lety a česky v překladu Anny Karolíny nové teprve nyní, se zdá být vcelku zbytečným podnikem. Vždyť co může k naší každodenní bitvě o identity říct spisovatel, jehož hlavní díla vyšla v minulém století? Už jen stručné listování knihou potvrzuje toto podezření, neboť máme co do činění s problémy lásky a proměnami intimního vztahu. Nebyl by to ale Kundera, kdyby nešlo i o proměny společnosti, které jsou dnešním čtenářům pořád povědomý. Kniha začíná narcistním prozřením stárnoucí ženy, končí marným pokusem zastavit čas. Mezitím sledujeme spisovatelovu bitvu o identitu postav, i se mu rozpadají pod rukama, stejně jako svět, v němž je nucen žít, ačkoli to už dávno není. Jeho svět je vůči světu divergentní, jakkoli není indiferentní, lhostejný. To přijde u Kundery mnohem později slavnosti bezvýznamnosti, neboť tam i dříve rozdíl než jedno nelze být snadno někým. Odlišnost, neustálá proměna, a tedy i vyprazdňování starých podstat, na něž bylo dříve spolehnutí, Kunderu nesporně irituje, jak je patrné i z jeho esejí, ale v románě jí nějak akceptuji a umí zachytit. Hledá se identita, totožnost, jež nám byla odepřena věčným odkládáním významů, které se samo o sobě stává smyslem. Kundera jakoby reagoval na postmoderní myšlení, v němž ale ztrácení sebe nemá ani ten nejmenší romantický rozměr. Jsme-li především procesem, který se více či méně marně snaží držet pohromadě, pak se tuto původní odlišnost chápat jako romantické chybění, které si můžeme z jakéhosi radostného masochismu a bytostného sklonu k existenciálnímu kýči. Udržovat takový je život. Právě proto ho máme rádi tak jako Kunderovy hrdinové mnoha jeho románech, který znící se mizením času, ztrátu hezkého obličeje, ale i tím, že ani společné vzpomínky nemají svou společnou, tedy totožnou identitu. Kunderova totožnost jakoby dnešním čtenářům chtěla dokázat, jak marný boj o jasně vymezené identity, o sebe sama, která budou pevná a odolná, silná, jen a jen svá. Jak přes veškerou snahu nakonec práci času a toho, čemu říkáme dějiny, upadáme do deprese z toho, že já je a bude někdo jiný, což platí i o mně, jakož i o všech ostatních. A přece jakýmsi trpělivém pozorování rozdílu rozdílů se i u Kundery nakonec najde jistá naděje. Není to Kundera 20. století, je to jen jedno jeho drsné čtení ve století 21., jež autorovi v ironickém údivu protékalo rukama. Naděje totožnosti malá, ale přece