Platy politiků jsou vděčné populistické téma představách lidu. Jejich horentní výše vyvolává vlny nenávisti, protože politik vlastně nic nedělá, rozhoduje špatně a vyšší ohodnocení si tedy rozhodně nezaslouží. Výjimky potvrzují pravidlo. Politici zase nabízejí lidu svou skromnost, vstřícnost. Zmrazují si své platy ihned, jakmile se zhorší ekonomická situace a je možné lidu ukázat politickou solidaritu. Platy politiků, to je nekonečná lidová zábava, populistická hra na spravedlnost a hodné politiky má ale i své širší souvislosti. S nastavením platů zákonodárců a reprezentantů státu mají problém všude na světě a všude se probírá, jak vysoké mají být ve srovnání s celostátním průměrem. Ty české nejsou podle mezinárodního srovnání nejvyšší, ale ani nejnižší. Držíme zkrátka vyvážený střed. Tedy pokud jde o platy zákonodárců. V Česku mluvíme o 2,3 desetiny násobku průměrného platu, v Německu, Rakousku je to trojnásobek. Podobně v Polsku mají poslanci trojnásobek průměrného platu zemi, v Dánsku pouze dvojnásobek, ve Španělsku dokonce jen 1,7 desetin násobku. Nejvyšší násobek průměru pětinásobek ukazuje mezinárodní srovnání u poslanců v Itálii nejlépe odměňované ho premiéra a pro změnu Maďarsko. Předseda maďarské vlády bere téměř 15 násobek průměrného platu ve své zemi. Český premiér má se svými 270000 korun, tedy čistě a půl násobkem českého průměru, v rámci Evropy osmý nejvyšší poměr k běžnému průměru v daném státu. V Británii je to bez náhrad necelý trojnásobek národního průměru, s náhradami pětinásobek. Tradiční nízký poměr mají skandinávské země, ale i Francie nebo Belgie a už zmiňované Španělsko. O 100000 méně než český premiér, má šéfka italské vlády paradoxně méně než její poslanci. Češi velmi oceňují také hlavu svého státu. Zatímco německý prezident dostává čtyřnásobek platového průměru, český prezident hned sedminásobek. Pravda, na Orbánovo platové vyvýšení nad ostatní to zdaleka nedosahuje, ale leccos to přece jen označí. Přinejmenším míru adorace prezidenta či vyzdvihování na národní nebo státní piedestal, které jsou čeští voliči schopni akceptovat. Možná, že spíše než o míře valorizace platů politiků v dobrých a zlých dobách by se poslanci měli bavit právě o dobře zvoleném poměru k průměrným příjmům. Ten, jak se ukázalo výše z evropského srovnání, odpovídá historické politickoekonomické mentalitě. Je otázka, zda ta česká se už neposunula trochu blíže úspornějšímu naladění skandinávců. Naopak se jen těžko rozběhne směrem k opulentnímu orwellovském u nadstandardu. Nejsilnější opoziční strana ano, která v Evropském parlamentu sdílí s Orbánovými lidmi frakci patrioti pro Evropu. V tomto svůj velký politický vzor následovat určitě nebude. Tedy zatím určitě ne. Po 35 letech demokratického politického provozu je snad už dostatečně zřejmé, že výše platů má nulový vliv na úplatnost, čin a úplatnosti politiků. A možná si nakonec sedlo i to, že dvojnásobek až trojnásobek průměrného platu je v politice skoro všude v Evropě považován za fér. Tak tedy zafixovat jeden poměr a měnit platy politiků jen s růstem platového průměru? Jen složitá. Stačilo se zeptat.