Každý rok je to stejné. Přijímací zkoušky na střední školy a víceletá gymnázia vybudí horečnou rodičovskou aktivitu, která vyvrcholí drtivou kritikou ministerstva školství, místní politiky a společnosti CERMAT, která zkoušky připravuje. Letošní rok je výjimkou, neboť ministr školství dostal pochvalu. Nebyla moc slyšet, což se právě teď pokouším napravit. Ne že by Mikuláš Bek ze stanu udělal tak moc, ale za méně než rok přejít na komplet digitální zpracování zkoušek, přičemž vše vyšlo a nic se nezhroutilo, je v Česku zázrak. Poprvé jsou k dispozici důležitá data, která ukazují na disproporci hustotě školní sítě. Na nedostatečnou kapacitu středních škol v Praze dokládají také socioekonomickou podmíněnost přijetí na střední školu v rodinách, kde nejsou peníze a čas na speciální přípravu, mají děti viď nadané, násobně menší šanci se někam dostat. Vzdělávací přechodový rituál se tak mění v procesu sociální selekce. Ví se to už dlouhé roky, ale letos na to máme data. Jak se s oblibou argumentuje v moderní české politice posledních let, jak se s daty bude pracovat, tedy jak odstranit nízkou sociální mobilitu ve školství a zvýšit počet středních škol. Ministr Bek už pouze naznačil není to úplně na něm, ale tlačit na změny jako vládní politik jistě může. Podstatnou změnou je už otevřené přiznání, že dlouhé roky se nad demografickými a socioekonomickým změnami nikdo nezamýšlel přijímačky a celé školství jelo jako automat s jedním programem bez možnosti přenastavení. Platí to o žácích, ale i o učitelích, kteří na případně nově zřizované školy také nepřiletí sami od sebe. Ministr Bek má rok na to, aby se o přeprogramování tohoto monolitu pokusil. Odborníků materiál na ministerstvech a výzkumných ústavech má k tomu dostatek politik. Bek je musí dát dohromady, ale hlavně rozhodnout. Spustit akci a pak prosazovat z nižších politických patrech. Mohlo by to být konečně téma volební. Bylo by načase digitálním kole. Jistou autoritu a schopnosti ministr prokázal. Ve druhém kole prosazování změny to bude mnohem těžší i kvůli celospolečenskému naladění. Žádná, ani to sebelepší reforma přijímaček, systému škol a způsobu výuky nepomůže ve společnosti, která dlouhodobě podceňuje všeobecné vzdělání, přičemž se každoročně účastní honu za vidinou budoucích diplomů a titulů, které otevírají dveře k bohatství lepší práce, společnosti nevzdělanosti, jak o nich psal rakouský filozof Lieberman, mohou mít různé podoby. Všechny se však vyznačují ekonomickou instrumentalizaci vzdělávání, které neslouží k poznání a kultivaci, nýbrž k prodeji a nákupu ekonomických, společenských a jiných výhod. Zboží jako každé jiné. Specificky česká nevzdělanost se vyznačuje větší víra v hierarchii zásluh. Vydřený výkon je stále na prvním místě, neboť meritu kritická iluze v Česku ještě vládne jako český porevoluční jsem. Častěji se společnostmi vzdělanosti v Česku projevuje důrazem na praktickou neúčelnost mnoha oblastí vědění, na redukci vědění využitelné v životě, steskem na stres dětí a rodičů, hlubokou pochybností o kompetenci učitelů. To vše brání tomu, abychom se vzděláním co udělali. Možná více než pomalost, omezenost a neschopnost politiků. Ministr Bek musí zapracovat i tady. Rok na přesvědčování a osvětu není zase tak málo.