K jeho kroku se stala básnická sbírka Miloše Doležala. Jana bude brzy sbírat lipový květ v historii nejznámější český literární ceny Magnesia Litera. Je to teprve podruhé, co se Knihou roku stala. Považuje. Všímají si všichni, kdo museli z povahy své práce o vyhlašování zpravodajsky psát. Ať už v roce 2009, kdy cenu získala sbírka rukopis Bohumile Grégrové, nebo dnes, kdy je oceňován Miloš Doležal. Neskrýváme údiv nad tím, že vyhrává básnění, tedy činnost, která jakoby k pozdně moderní, tak trochu přezrálé doby ani nepatřil. Vždyť co poezie společnosti přináší, čím je užitečná, co si za ně koupíme, pořídíme, jakou zkušenost sděluje, že se bez ní nemůžeme obejít. Básnění vytváří svět jeho stvořením, na němž pracuje nejen autor básní, ale vždy ten, který vlastně čte. Je pro čtenáře opojné být jedním z těch, kdo vytváří svět pro čištěných cizelovaných významu, svět představivosti nebo ryzí existence spojené s intimním dotykem času a prostoru, jako tomu je v případě Doleželových básní, které se v sobě i v nás potýkají se smrtí ženy. Bojí, že u Doležela, ale koneckonců i o Grégrově nabízí veřejně něco, co na veřejnost obvykle nesmí, anebo může vždy jen jako bulvární skandální informace a tím i intimita. Musíme se ztišit a naslouchat, nechat se pozvat na procházku krajinou intimní, níž vše ovládá a řídí smrt, vůči níž se jako lidé vždy a znovu já k bouřím. Smrt zpozorní naše životy, napsal. Když si předčasně zesnulý spisovatel Jan Balabán a Doležalova sbírka to s Novou s mohutnou, protože jemnou, ale mimořádně pevnou silou připomíná. Vždyť čeho si v sobě v druhých nevšimneme, dokud neodcházejí, nemizí, dokud o ně nepřicházím. Což platí i o nás samotných, o našich křehkých na viditelných. Já pojedu, že umí všechno toto napětí vyslovit koncentrované přesnosti pomocí básně blesku, který rozsvěcuje časoprostor, o němž jsme doposud měli jenom tušení. Ale teď teď už díky kouzlu slova víme, o čem je řeč. Magnesia Litera Kniha roku, anketa, když se volí z odborného před vybraných knih a hlasuje se, která je nejlepší. Z těch 261 lidí, kteří letos hlasovali, jich po knize Miloše Doležala nemuselo sáhnout zase tolik. Takže by někdo mohl říci, že je to vlastně náhoda. Jistě, tak to možná je, ale pokud se to tak má, je to náhoda relevantní náhoda šťastná, syčící mimo jiné o potřebě sdílené intimity jiného druhu, než je ta, s níž se v rychlém digitálním světě obvykle setkáváme. Po 14 letech se poezie vrací na knižní piedestal. Ne aby zase na chvíli triumfovala, své vítěze ní si užila, nýbrž aby připomněla, že básnění není nějaká okrasa života, ale že se v něm dokážeme dotknout toho nejpodstatnějšího tajemství vznikání časoprostoru, němž chceme a naplno dokážeme žít a umírat.