Česko je konzervativní jako katolická církev. Ve věci stejnopohlavních sňatků známých jako sňatky. Pro všechny to platí bezezbytku. Vypadá to podivně, když přece všichni vědí, že papež František povolil kněžím žehnání takových svazků. Jenže v tom je právě problém. Papež nepovolil žehnání sňatku či svazku, neboť ten je v katolické víře svátostí. Žehnat se můžou lidé a potažmo jejich rozhodnutí být s druhým. A to je něco úplně jiného. Z hlediska světské a církevní moci se opět nic nemění. Zůstává jen pěkné gesto, jež bude bolet jen ty, kteří by chtěli církev jako v 15. století požehnat traktor, továrnu nebo dva g či lesby, kteří se drží za ruce. Jaký je v tom rozdíl? Katolická církev zřejmě předpokládá, že o takové boží požehnání bude zájem. Ale proč by měl být, když rovnost lásky a veřejného závazku před komunitou a před Bohem se opět nekoná tak jako se nekoná v návrhu, který leží v PS. Totiž i v uzavírané veřejné službě stejnopohlavních párů nepůjde o manželství, nýbrž o partnerství. Jakkoli práva uvnitř takových spojení budou víceméně stejně lidé, zdá se, si nejsou rovni ani před Bohem, ani před zákonem, tedy před světskou společenskou smlouvou, kde je dokonce princip rovnosti zajištěn ten různými listinami práv a svobod. Boží láska je tu některými hrozně navíc, jiným méně. I když se už veřejně tak úplně nemá za to, že se překračuje zákon boží a žehná se vlastně velkým hříšníkům. Ale kdo z nás nevyřeší? Lidé jsou nádoby hříchu. Totéž se děje před zákonem sovětským, který zajišťuje rovnost v občanském smyslu ve smyslu věty lidé se rodí svobodní a rovní, co do práv a důstojnosti vedení rovni nejsou. Má-li politická reprezentace potřebu oddělovat definičně spojení dvou lidí, kteří se mají rádi, chtějí před komunitu učinit veřejný slib podle pohlaví u složení. I společnost bude tedy pouze žehnat. Nevezme, že hned ne tak úplně vážně. Nejde jen o slovíčka, jaksi snaží někdo naznačit, protože slova jsou v tomto případě zcela zásadní. Jiní totiž podstatu věci vymezují. Jinou realitu. Udrží oddělení, které porušuje onu vznešenou myšlenku rovnosti v právech a důstojnosti, toho? Logicky by to jistě bylo složitější, ale i tady se dá říct, že se sortu je mezi věřícími, kteří jdou ke křížku s důvěrou v boží milost. Církevní záležitosti samozřejmě patří církvi. Nově povolené žehnání stejnopohlavním párům je pro občanskou většinu zajímavé právě jen v té paralele, kterou se tu celou dobu snažím vést, jak hluboko je v našich hlavách zasuta představa, že se vlastně nic neděje, když apriori dělím lidi na hodné a méně hodné podle toho, jak se vztahují k otázkám genderu a pohlaví. A ještě tuto nerovnost v bytí ve společnosti fixujeme v pravidlech a zákonech. Jak se ukazuje, je jedno, jestli jde o boží milost nebo občanské přijetí. Všude lidé dvojího řádu.