Není snadné vytvořit dojem, že schválení navrženého státního rozpočtu na rok 2025 se tuzemské veřejné finance propadnou do katastrofy. Poslední šanci vyvolat poprask budou mít opoziční politici a lobbisté nejspíš ve středu při druhém čtení. Ovšem dosavadní debata, i když v ní nechybí silná slova, zatím nepřinesla žádný zásadní argument, který by rozpočet zpochybnil. Největší pozornost vzbudila kritika Národní rozpočtové rady. Ovšem její námitky vůči rozpočtu patří spíše do odborných kruhů. Pokud se jí detailní připomínky přenesou do běžné mediální a politické debaty, mohou přesto vzbudit emoce. A také vzbudily. Rozpočtová rada totiž upozornila, že na podporu solárních elektráren a dalších obnovitelných zdrojů je v rozpočtu rezervováno jen osm a půl miliardy, což zřejmě stačit nebude, když nároky mohou dosáhnout 20 miliard. O nic by nešlo, kdyby ministr financí Zbyněk Stanjura nereagoval návrhem zákona, který dosavadní úroveň dotací snižuje. Proti tomu okamžitě rozjeli agresivní kampaň lobbisté obnovitelných zdrojů. Mluví se o selhání vlády, zpackaném rozpočtů mezinárodních arbitrážích. Vrcholu zřejmě kampaň dosáhne do konce tohoto týdne, kdy se má o zákonu snižujícím dotace hlasovat ve sněmovně ve třetím čtení. Emoce z dotačního boje ovšem odvádí pozornost od toho, o co jde. Tedy o téměř dvou bilionů korun, které tuzemský daňový poplatník odvede státní pokladně v různém typu daní. Na aktivního člověka tak vychází ročně 300000 korun. Stát si něco půjčí, něco inkasuje z Bruselu a pak utratí. Bude to ve prospěch těch, kdo celou tu zábavu platí? Tak zní otázka. V odpovědi na tuto úplně obecnou otázku se skrývá čertovo kopýtko navrženého rozpočtu. Ani s nadsázkou nejde říct, že rozpočet šetří, naopak výdaje zvyšuje o 100 miliard. Otázka pak zní komu se přidá nejvíc peněz a jak to prospěje současnosti i budoucnosti země? Odpověď je poměrně snadná celkem 42 miliard navíc půjde na sociální dávky a služby. Nutno upozornit, že proti obvyklému názoru pouze 11 miliard, tedy čtvrtina z toho navýšení půjde na důchody. Významně vyrostou také výdaje na dávky sociální podpory a pečovatelské služby. Skoro o stejnou dávku, konkrétně o 38 miliard, vyrostou dopravní investice. V tomto případě zaujme, že se zároveň se zvýšením rozpočtu objevily zprávy o neuvěřitelně vysokých cenách, které stát hodlá za nové dálnice platit. Částka dvě miliardy korun, na kterou přijde jediný km Pražského okruhu mezi dálnicí D1 a Běchovicemi či dálničního spojení D55 z Babic do Napajedel je varováním, že ani prudkým navýšením dotací se dokončení páteřní sítě dálnic nemusí přiblížit. Třetí velkou položkou je zvýšení platů státních zaměstnanců o 20 miliard. V tom se skrývá i nepochybně prospěšné opatření na vylepšení finančního ohodnocení učitelů. Z toho všeho vychází jediný záměr konkrétně vyjít vstříc pokud možno co největšímu počtu lidí. Nějaké sociální dávky pobírá nejméně třetina populace. Snad každý Čech řečeno s nadsázkou miluje dálnice. A také počet zaměstnanců škol včetně rodinných příslušníků je větší než pracovníků v jiném sektoru. Všechno dohromady pak jsou voliči, kteří v říjnu rozhodnou o tom, jestli současná vláda udrží svůj mandát. Nemá smysl se nad tím rozčilovat. V demokratické zemi musí politici vycházet vstříc zájmu široké veřejnosti, a tak je v pořádku, když vycházejí. Nutno však upozornit, že k prosperitě takový přístup nestačí. Zlepšení poměrů v zemi by měl odpovědný politik zařídit, i kdyby se tomu občané, aspoň ti hůře informovaní, všemi silami bránili. Jenže chtít po politicích, aby měli takové spády rok před volbami, znamená chtít nemožné.