Rozdělovat dotace vždy spojeno se zvláštním rizikem. Platí to i v Německu, jak se ukázalo v posledních dvou týdnech a první pohled vypadalo všechno dobře. Německo se má stát lídrem čisté energie a tamní vláda neváhá shánět potřebné investory. Některé konkrétní projekty přímo domluvit a ještě podpořit dotacemi. Co může být lepší, než postavit novou továrnu na mikročipy u Magdeburgu, když bez takových čipů se neobejde žádná nová technologie, včetně těch ekologických. Proto každý ocenil, když ministr hospodářství Robert Habeck přilákal do Magdeburgu světový koncern Intel, aby takovou továrnu postavil. I když to znamenalo podpořit investici dotací 10 miliard eur. Za úspěch se považovala dohoda se švédskou firmou Northvolt, která měla ve Šlesvicku-Holštýnsku postavit továrnu na baterie pro automobily, první v celém Německu. Švédové si vyžádaly menší podporu, přesto šlo o 700 milionů eur. Jako správný tak byl hodnocen také příslib spolkové vlády poslat dvě miliardy ocelářské divizi holdingu. Ty sen produkce Severního Porýní-Vestfálska. Měla za ně upravit svůj provoz tak, aby se vysoké pece vytápěli na místo uhlím nebo plynem pomocí vodíku. Tím se zachrání německá výroba oceli, což je zvlášť důležité vzhledem k tomu, že bez železa se neobejde klíčová výroba automobilů. Když se vytvořily takové plány a když se začaly uskutečňovat, tak už se zdálo, že to s transformací německého průmyslu a s jeho přizpůsobením klimatickým cílům EU vypadá dobře. Ovšem naděje pohasly během pouhých dvou týdnů. Na přelomu srpna a září Intel oznámil, že začátek stavby v Magdeburgu odkládá o dva roky. Následoval Northvolt, který odklad oznámil zatím bez udání nového termínu. Po sporech s vedením koncernu ty sen klub odstoupil. Šéf dozorčí rady ocelářské divize Sigmar Gabriel. Bývalý významný politik přitom varoval, že výroba oceli pomocí vodíku bude příliš drahá a že za současné situace tedy nedává velký smysl se o ní snažit. Týdeník Die Zeit, který dotační fiasko obsáhle komentoval, nakonec uzavřel výzvou ať podpora transformace průmyslu nekončí, jen je třeba vybrat lepší projekty, pokud možno víc navázané na výzkum. Přesto otázka zní, jestli všechny pokusy zachránit německý průmysl pomocí státních dotací nakonec neskončí. Stejně co když se o dotace ucházely ty firmy, které potřebují zachránit před úpadkem, anebo ty, které jinak nemohou sehnat finance pro svůj rozjezd. Pokud je tato námitka spíše víc než méně oprávněná, pak jsou státní intervence do průmyslu předem odsouzeny k neúspěchu. Minimálně důvodem k zamyšlení. Přitom nejen pro německé manažery.