Velkou slávu pokud jde o mzdy, tuzemští zaměstnanci v minulých letech nezažili. Například loni vzrostly o něco víc než o sedm %. To je v aktuálním srovnání podle Eurostatu sice nadprůměrný nárůst, ovšem Česko mělo v rámci Evropy také nadprůměrně vysokou inflaci. Pokud se tedy srovnává, jestli víc rostly mzdy nebo inflace, pak Česko patřilo mezi ty státy, kde byla inflace vyšší. Jak se říká, mzdy v reálném vyjádření tu klesaly. Pohled zaměstnanců je tedy jednoznačný pracovali jsme jako vždycky, jenže nakonec jsme si za vydřené peníze nemohli koupit ani tolik jako rok předtím. Ovšem naprosto jiný pohled mají i zaměstnavatelé. Z jejich perspektivy jsme si naopak žili nad poměry. Tržby například v minulém roce rostly jen minimálně, dalo by se říci, že stagnovaly. Přesto jsem si o poznání zvýšily a o kousek tak firmám z dosavadních zisků. A tím může většina lidí v klidu mávnout rukou, upozorňuje například ekonom Petr Bartoň. Zde přece nemohou odpovídat každoměsíčním nebo každoroční výkyvům v tržbách podniků. Někdy jsou prostě výnosy menší a platy je třeba udržet, než podniky začnou vydělávat víc, karta se pro ně obrátí k lepšímu. Nejistota přesto zůstává a nevychází pouze z obavy, že se prosperita jen tak nedostaví ze srovnání Eurostatu. Vychází se nejen v roce 2023 a také v posledních čtyřech krizových letech. Tuzemské mzdy rostou rychleji, než je evropský průměr. To mají, což je společné s ostatními zeměmi z bývalého socialistického bloku. Na první pohled na to není špatného. České mzdy jsou přece výrazně nižší než v západní Evropě. Proto nemůže vadit, i když o něco vyrostou. To ovšem platí jen v případech, kdy spolu se mzdou roste také produktivita práce. Pokud by tomu tak nebylo, podniky se postupně začnou dostávat do potíží. Přesně tento případ nastal během čtyřleté krize ve většině zmíněných východoevropských států. A jak známo, nejhůře si vedl o hospodářství v Česku. Tento vývoj má ještě jeden důležitý a nepříjemný dopad. Krize mohou každý stát vytáhnout jen investice, často ty zahraniční. Každý investor si ještě před rozhodnutím, kam půjde, může kromě cen energií vyhodnotit, jak vysoká je v každé zemi cena práce a kolik se tedy dá na investice vydělat. Po vývoji několika posledních let, tedy nulového růstu ekonomiky a průběžného navyšování platů najednou. Česká práce patří vzhledem ke své produktivitě v Evropě k nejdražším. Pokud si to ovšem spočítají investoři, pak půjdou investovat jinam. Kde práce levnější, nebo když se víc vyplácí a Česku se vyhnou. Tak už zbývá jen křišťálová koule, která nám řekne, kdy a jakým kouzlem dojde k ekonomickému oživení. Samozřejmě nejde o tak fatální problém. Například je možná daňová reforma, která práci zlevní tím, že sníží jejich zdanění. A je známo, že v Česku jsou pracovní daně včetně pojištění nejvyšší v Evropě. Každá země, která nemá úplně nejlevnější práci, také může začít investovat do nějakého perspektivního odvětví a překonat v něm svou produktivitou ostatní. Nic z toho se však nedostaví samovolně. Nejdříve se musí konkrétní problém definovat a pak vyřešit. Zatím ovšem není slyšet, že se do toho někdo pustil. Z pohledu zaměstnanců zkrátka není současná situace úplně skvělá. Reálné mzdy se snížily, přesto lze říci, že si ještě žijeme nad poměry. Z toho pak logicky vyplývá, že se tyto poměry v dohledné době nebudou zlepšovat. Ale samozřejmě stále platí, že lepší práci je možné najít vždycky.