Že o to je náhoda. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Známou písní voskovce a Wericha se může utěšovat každý, komu se nedaří, kdo se dostal do potíží a neví, jak se z nich dostat. Přesně tuto píseň by teď mohli zpívat tuzemští ekonomové, podnikatelé a vlastně všechny hospodářsky činné osoby, protože českému hospodářství se opravdu nedaří. Český statistický úřad totiž zveřejnil předběžné statistiky o ekonomickém výkonu za třetí čtvrtletí a veřejnost se z něj dozvěděla, že hrubý domácí produkt opět poklesl. První taková zpráva, že hospodářství klesá nebo stagnuje, přišla ve druhém čtvrtletí minulého roku a ta současná už je šestá v řadě. Nový pokles způsobil, no, je právě přesvědčivý výkon zahraničního obchodu. Ovšem důvody se mohou měnit podle čtvrtletí, a přesto je výsledek vždycky stejně špatný. Nejde o to, že bychom něco podobného nezažili v celkem nedávné době. Podobnou stagnace či depresi hlásili příslušné úřady také v letech 2011 až 2013. Tehdy trvala sedm čtvrtletí, a když i zdejší ekonomika překonala, rostla potom sedm let tempem, kterému se divili i zahraniční novináři a analytici například ve slovutném deníku The Financial Times. Češi mají kvalifikovanou pracovní sílu pro průmysl a to je v globálním měřítku stejná deviza jako vyspělé technologie anebo bohatství nerostných zdrojů. Teď jsme tady dole, brzy však budeme opět nahoře. Stejně jako se to podařilo po roce 2013, mohou se utěšovat čeští vlastenci spolu s Janem Werichem. Přesto v této úvaze něco nehraje. Který chová maxima, nepochybně platí pro mezilidské vztahy a také v teorii her. Není však jisté, jestli půjde automaticky využít právě v ekonomice. Například už z toho důvodu, že předchozím obdobím krizí Česko prošlo bez velkých ztrát v podstatně lepší kondici než většina evropských zemí. A mělo to již zmíněnou příčinu, tedy nepochybnou kvalitu pracovních sil. Současné období krizí však zasáhlo Čechy citelněji než každou jinou ekonomiku v Evropě tady kvalifikace zaměstnanců nepomohl. Potíž může být tom, že přestává platit několik předpokladů, které umožní kvalitu pracovní síly využít. Jejich výkony se mohou uplatnit jedině v průmyslu. Ten však předpokládá, že do dané země budou proudit investice z celého globálního prostoru a že se do stejného prostoru naopak budou exportovat výrobky zdejších továren. V neposlední řadě musí být k dispozici dostatek energie, v českém případě z dovozu. Pravici to předpoklad je. Dnes přestávají fungovat a vlastně není úplně zřejmé, jestli se poměry v nejbližší době vrátí do starých kolejí. Už jenom. Samotná dostupnost energií se stala citlivým problémem. Pokud se jejich cena nesníží, a to nevypadá ani v příštím roce, zdraží i tuzemské výrobky a obchodníci o ně ztratí automaticky zájem. Pak dlouhodobě úspěšný recept přestane fungovat. Trhy navíc tak nějak automaticky trestat každého, kdo usne na vavřínech, případně ztratí jakési budovatelské nadšení. Čechům se dařilo i z toho důvodu, že důvěřovali budoucnosti. V nových podmínkách je třeba hledat nová řešení, a tomu jsme odvykli. Očekávat, že zase přijdou z ciziny zázrační investoři, kteří postaví zdejší hospodářství na nohy, se však může protáhnout po šesti kvartálech. Stagnace či deprese je proto nejlepší spolehnout na vlastní nápady a pokud možno předtím znovu probudit důvěru do příštích let. Při takové strategii vlastně neexistuje důvod, proč by to nemělo vyjít.