Kdo by se divil učitelům, že vždycky na podzim mluví o penězích. Vláda a parlament dohadují rozpočet. Proto je nezbytné se ozvat, aby bylo dost peněz na platy pedagogů příštím roce. Letos provázejí debatou učitelských mzdách neobvykle silné emoce. V novinách se objevují titulky, že vláda na pedagogy zapomněla a riskuje tím budoucnost celé země. Něco na tom může být, jak prokazuje tradičně kvalitní analýza z blogu představiteli učitelských odborů Radka Sarkozyho. Text nadepsaný školství vládní prioritou není, je naopak na posledním místě. Přehledně připomíná, že loni a letos rostly platy ve vzdělávacím sektoru jen symbolicky tak, že zdaleka ne, srovnali historickou inflaci. Letos na tom jsou učitelé ze všech odvětví národního hospodářství vůbec nejhůř. Učitel Sárközi má přirozeně obavy, že napřesrok to nebude lepší. Vláda musí šetřit. Škrty dopadnou na platy všech státních zaměstnanců. Ministra školství Mikuláš Bek sice tvrdí, že zaměstnanci škol budov výjimkou, ovšem stávající verze rozpočtu předpokládá, že se v resortu budeš chtít, a to jednou větou. Při aktuálním stavu rozpočtových diskusí nemůže být učitelům ani v nejmenším jasné, kolik budou brát od ledna. Odborář končí svou analýzu výzvou k veřejnosti. Věřím, že rodiče žáků podpoří případnou stávku, protože jejím hlavním cílem je upozornit, že vláda s námi hraje falešnou hru. Běžný laik s takovým výkladem od Radka Sárközi ho, případně někoho jiného souhlasí. Přesto ho musí zarazit výzva, ať se pokud možno postaví na jednu stranu barikády vyostřeného rozpočtového sporu. Argumenty už italských aktivistů jsou v pořádku. Není divu, že za ně chtějí bojovat. Pro ne učitele však dává smysl vyslechnout argumenty protistrany, kterou se chtě nechtě stává státní byrokracie. Ani v tomto případě nelze popřít, že argumenty mají váhu. V posledních dvou letech to je s učitelskými platy všelijaké. Jenže tři roky předtím, přesně řečeno, v letech 3802 1020 rostly platy ve školství nejrychleji z celé země. V posledních šesti letech se tak zvýšily o 52 %. A do toho se ještě nepočítá snížení daně z příjmu o sedm % před dvěma lety. Je to víc než průměrný růst platů a je to o 10 % víc, než za šest let dosáhla inflace. A takové srovnání jistě neoslní pedagogy ani rodiče, kteří se rozhodli podporovat. Pokud chceme mít kvalitní školy, nemůžeme šetřit na učitelích. To je přece jasné. Ovšem věci jsou obvykle složitější, než se zdá na první pohled. Kromě zvýšení platů zároveň přibylo ve školách zaměstnanců za šest let o 50000. Z velké části šlo nejspíš o učitelské asistenty, ale na tom tolik nesejde. Podstatný je fakt, že zaměstnanců je proti roku 2017 o pětinu. Víc v EU. Peníze, s jejichž pomocí by učitele nepochybně překročili požadovanou mzdovou hranici 130 % průměrného platu. Zároveň nikdo nevysvětluje, proč se tak rychlým tempem zvyšují stavy, kdy žáků nijak výrazně nepřibylo. Samozřejmě nepočítaje přistěhovalce z Ukrajiny, na které jdou zvláštní peníze. Dalo by se tedy říci, že daňový poplatník souhlasil se zvýšením pedagogických platů. Školy však vyžádané finance rozdělili na nejasné účely. Z pohledu daňových poplatníků je situace ještě vyhrocenější. Stagnující ekonomika jednoduše neutáhne náklady, které v uplynulých letech narostly takřka výlučně ve třech oborech, kterými jsou sociální záležitosti, obrana a školství. Každé další navýšení do těchto oblastí bude na dluh. Někdo si možná řekne, ať učitelům po dvou hubených letech zase přidají jenom. Ať nám ale řeknou za to ty peníze tentokrát utratí.