Tragédie na nádraží v Pardubicích, která měla čtyři oběti na životech, není prvním tak vážným vlakovým neštěstím z posledních let. Víc než jiné nehody však vypovídá o tom, že něco není na českém právním systému v pořádku. Tak co by stálo za úvahu, jestli by neměl odpovědnost převzít některý z vysoce postavených manažerů. 31. května se premiér Petr Fiala zúčastnil slavnostního ukončení modernizace železničního uzlu v Pardubicích. Chceme, aby cestě vlakem byli rychlejší a spolehlivější, vysvětlil smysl šesti miliardové investice premiér. Rekonstrukce prý v dohledné době umožní, aby vlaky jezdily 160 km/h. Neuplynul ani týden a na nově rekonstruovaném úseku dráhy došlo k nehodě. Nejspíš. Je to náhoda, přesto se pozorovatel neubrání zneklidňující úvahám. Správa železnic usiluje o to, aby se dalo jezdit stošedesátikilometrovou rychlostí. Ovšem teď se zdá, že na takový úkol nestačí. Při vyšetřování neštěstí totiž vyšlo najevo, že mohlo dojít k lidské chybě. Jinými slovy někdo mohl špatně zvednout návěstí, někdo si ho mohli všimnout. Při tak velké uvažované rychlosti by se vlaky neměli obsluhovat čistě manuálně. Otázka proto zní, jak je možné, že se v miliardové investici nenašlo pár drobných, za které by se příslušná bezpečnostní opatření zavedla? Pozdní sliby, že se všechno zlepší, až se zavede systém ETCS, už nikomu nepomohou. Upřímně řečeno, těžko věřit tomu, že se brzy zase neobjeví nějaká jiná chyba. Těžko pochopit i to, že se mohou mezinárodní expres na jedné koleji setkat s nákladním vlakem, který vezl nebezpečnou chemickou látku s názvem karbid vápníku. Železničáři a cestující mají štěstí, že se karbid nevysypala, neexplodoval. Tím se však neodsouvá otázka, v čem vlastně spočívá na dráze řízení provozu. V civilizovaných zemích je podle expertů zakázáno, aby se nákladní soupravy, navíc s nebezpečnými chemikáliemi vůbec měly pohybovat na kolejích určených pro mezinárodní expresy. Nakonec zbývá otázka, co si vlastně má člověk myslet o všech ostatních železničních investicích z poslední doby. Ani tak nejde o to, jestli také na dalších opravených tratích může dojít k nehodám. Spíše vzniká obava, že mají s pardubickým nádražím společnou jakousi nedotaženost a že poměry na dráze nezlepšují, možná dokonce zhoršují. Nemluvě o tom, že příprava vysokorychlostních tratí, kterým podle všech rozumných expertů patří budoucnost, se očividně zastavil a nakonec by stejně byly na technologické dovednosti zdejších institucí. Řízení provozu na železnici funguje tím způsobem, že miliardová investice přináší nová rizika. Těžko se něco změní, když za nehodu v Pardubicích nikdo neponese odpovědnost.