Základním principem zahraniční politiky jsou dobré vztahy se sousedy. A my máme dva velké Německo a Polsko. Zatímco ohledně velikosti, hospodářské i politické síly toho prvního nemá český občan pochyb, u Polsko tomu tak zdaleka není. Češi o Polsku a o Polácích téměř nic nevědí. Že jsem se na ně dívají svrchu jako tak trochu na kšeftaře a katolické fanatiky. Ovšem kulturní tvůrci tam jezdily už od 60. let jako do země zaslíbené nadýchat se čerstvého vzduchu. Kultura tam byla daleko svobodnější a odvážnější než v Československu. Teprve v posledních pár letech se nahlížení do Polsku změnilo. České noviny už nechrlí zavádějící články o údajně špatné kvalitě polských potravin. Naopak najednou zjišťují, o kolik lépe dovedli Poláci využít evropské peníze než my na modernizaci země. Najednou čteme o tom, kolik stovek km dálnic v Polsku stihlo postavit a co všechno si zmodernizovali. V posledních pár letech začali Češi jezdit k Baltu a najednou objevují zajímavou zemi, navíc s příbuzným jazykem. V politické rovině se čeští diplomaté a politici dlouho vyjadřovali o Polácích jako u těch, kdo si prý hrají na velmoc a nemají na to. Bylo to neblahé dědictví Václava Klause a jeho okolí, kteří se považovali za premianty postkomunistické Evropy. Polsko zkrátka je regionální mocnost, ale že si na ní hraje její svou velikostí, svou silnou ekonomikou a dravostí. A také svou geopolitickou polohu mezi Německem a Ukrajinou, která ho dnes staví do zcela výjimečné role. Velmi vážně ho berou oba hlavní hráči EU Francii a Německu a setkávají se spolu v rámci tzv. výmarského trojúhelníku. U toho spojuje, jak se s tímto Polskem dovede popasovat česká politika. Dávno minuly časy, kdy se stýkali a osobně dobře znali disidenti obou zemí. Je potěšitelné, že dnešní vlády obou států spolu udržují blízké vztahy. V současné střední Evropě to jsou jedny z mála, co mi mají tendenci k autokracii a drží se demokratických principů. Projevem toho bylo jejich společné zasedání minulou středu v Praze. Už deváté v historii. Takových setkání vlád nemáme téměř s nikým. Se Slovenskem se nedávno zastavili z Varšavy. Teď přijel premiér Donald Tusk se 14 ministry a oslovovalo Petra Fialu. Milý příteli Petře. Jako dva pravicoví liberálové by si mohli být přirozeně blízcí. Tusk je sice o něco liberálnější a Fiala zase konzervativnější. Oba také vidí podobně Evropu. To se ukázalo při jejich jednání s. Oběma leží na srdci podporu Ukrajině, volný trh a konkurenceschopnost, jaderná energie a boj s nelegální migrací. Mezi oběma premiéry ovšem jeden zádrhel. Zatímco Tuskova strana je v Evropském parlamentu členem mainstreamové Evropské lidové strany, fialova ODS je u evropských konzervativců, kde je i Kaczynského strana dopis. A mezi Kaczynským a Ruskem panuje otevřená válka. A není tajemstvím, že politici ODS a především jejich europoslanci jsou si léta daleko bližší. Z politiky Kaczynského tábora na evropské půdě hájili a podporovali. Takže Polsko potřebujeme a musíme vědět, jak se k němu vztahovat. Máme velké štěstí, že v současné rozbouřené střední Evropě máme vedle Orbán a Fico takového souseda, jehož vláda je naladěna na podobnou vlnovou délku jako Česko.