Po červencových volbách, v nichž prezident Macron politicky oslabil, čekala Francie dva měsíce na to, než se mu podařilo najít premiéra. A tomu zase 14 dnů, než dal dohromady svou vládu. Když psychodrama zrodu jeho kabinetu trvalo tak dlouho. Budeme mít ten kabinet aspoň dlouhý život nejspíš nikoli jmenování premiéra Michela Barniera přitom přijalo přes 50 % Francouzů pozitivně. Viděli v něm ostříleného politika a schopného vyjednavače. Rozvážného, proevropského centristy, který je schopen dojít kompromisů. Když se mu podařilo vyjednat za celou EU podmínky Brexitu, podaří se mu snaží dát dohromady i nějakou slušnou koaliční vládu. Ukazuje se však, že dnešní politická Francie není nakloněna hledání kompromisů, že se tam bude s vygeneroval velmi silný levicový i pravicový extremista a ty hodlají situaci hnát k dalšímu vyhrocení nikoli uklidnění. Oba tyto extrémy mají pocit, že jsou na krůček od uchopení moci a k tomu, že jim může nahrát chaos. Oba také útočí na prezidenta Macrona. Rádi by, aby odešel z Elysejského paláce dřív, než mu skončí mandát za tři roky. Prý jedině jeho odchod a předčasné prezidentské volby mohou uklidnit situaci, tvrdí a oba jejich populističtí lídři Marine Le Penová zprvu žehlit. Milan Schulz vlivu se už vidí v prezidentském křesle. Spojené strany Levice už dokonce nastartovali proces Macronova sesazení parlamentem. Reálně vzato to nemá šanci na úspěch, ale v politice jsou důležité symboly a vyšroubovat situaci do extrému. Mluvit o prezidentovi impeachmentu znamená zpochybnit už váhu jeho úřadu a vnést nejistotu ohledně toho, jak dlouho tu ještě budu. Jmenovat. Domu. Premiérovi Michailu Barnierovi odmítli účast ve vládě všichni, koho oslovil na levici, a to včetně umírněných socialistů. Soudilo se, že ti přijmou nabídku účasti v nějakém centristickém, v rozumném kabinetu, ale evidentně jsou dnes ve vleku radikálního. Miloš ona s krajní pravicí Le Penové bar ní je, pochopitelně nejednal, takže mu nezbylo než Macronův tábor a klasická pravice republikáni, z nichž vzešel z této centru pravice, je tedy složena nová vláda, v podstatě vláda sebevrahů, většinou neznámá jména. Jediným výrazným politikem je tam ministr vnitra, potom Macronovi blízký ministru obrany, který jim byl už v předchozí vládě a jehož setrvání vnímáno jako vzkaz, že v situaci ruské invazi zůstává armáda stabilní a nos Praze zajímá ministr zahraničí. Stal se jím mladý, dosti neznámý žánru jen baru. Obě vládní síly ovšem v parlamentu disponují sotva třetinu hlasů, takže Barnierovi se může každým dnem stát, že mu poslanci vyslovují nedůvěru. Sjednocená levice se už dokonce nechal slyšet, a to ještě dřív, než bylo známo složení vlády, že s návrhem na nedůvěru přijde hned na prvním zasedání parlamentu prvního října, a taky proti vládě hned organizuje demonstrace. Aby ovšem vláda padla, musela by se k levici přidat i krajní pravice Le Penové. To na jejím rozhodnutí bude teď fakticky záviset osud Brnířova kabinetu a lze se obávat, že proto bude nucen dělat i ústupky až do chvíle, kdy pro Le Penovou bude výhodné hodit ho přes palubu a pokusit se sáhnout po prezidentském křesle. Takže zprávy o klidu z Francie rozhodně nečekejme.