Český stát má za sebou téměř první měsíc předsednictví v EU. Jednu šestinu. Už teď se ukazuje, jak tu českou politickou scénu vtahuje do evropského dění. Tak jako nikdy už si nemůžeme hrát jen na domácím písečku, musí vybrat v úvahu celoevropskou atmosféru a tendence a dokonce jim udávat tón. S jistou nadsázkou lze říci, že to připomíná působení Karla IV. v Čechách a spát západoevropských priorit a způsobů, jaké s sebou z pařížského dvora přivezl. A navíc teď už nemůžeme že brblat, že nám něco nařídil Brusel a my o ničem nevěděli. Všechno, co se teď v Evropě děje, děje se aspoň částečně pod českou taktovkou. Dnešní doba je vzhledem k ruské invazi na Ukrajinu a ke všemu, co to způsobuje, k obavám z nedostatku plynu či zdražování potravin, mimořádně hektická. Ministři evropských států spolu neustále jednají a snaží se najít pro tato nová nebezpečí, jež Evropa dosud neznala, společná východiska. Nesmírně důležité je to slovo společná. To, aby společnost byla, aby se podařilo najít mezi sedmadvacítkou kompromis přijatelný pro každého, je právě rolí předsednické země. Ta svolává jednání všech ministrů, kterým se říká rady, udává jejich agendu, je hostitelem. Za těch pár týdnů byly už čtyři. Plus několik dalších setkání a konferencí. Prakticky všechno se konají v Čechách. To tu mnoho let nebylo a nebude. Kdy naposled byla šéfka Evropské komise a přes 20 komisařů třeba v Litomyšli, kdy zmiňovala smetanu a dokonce Jiráska. Chvíli vyjednávání je chvílí pravdy. Tady se ukáží kvality politika. Tady musí každý český ministr zužitkovat, co za dobu svého politického života na akumuloval a zvládl své zahraniční kontakty, svou dovednost vyjednávat, dělat ústupky v detailech a zároveň prosadit to zásadní. Co se týče kontaktů, moc silní v to bohužel nejsme. Většina členů vlády je ministry poprvé. Nejsou těžkými vahami evropské politiky. Pro své evropské kolegy jsou nováčky. Pomocí jim ale bude, že všichni v EU jsou nastaveni na slušnost, na ústupky a na společná řešení, byť zpočátku každý hájí tvrdě zájmy svého státu. Ta vyjednávání jsou samozřejmě o schopnosti komunikace, o schopnosti kompromisu i o osobním šarmu a ve velké míře o jazykových dovednostech, tady především o angličtině každého. Mnohokrát u nás zaznělo, že znalost jazyka není podstatná, protože jsou k dispozici tlumočníci. Ano, jsou ale jen při oficiálních jednáních. Jakmile ovšem vznikne v zasedací místnosti problém, je třeba ho vyřešit o přestávce diskrétně v kuloáru, mezi čtyřma očima. To je role předsednické země. A pokud se český předsedající s dotyčným ministrem nedomluví na přímo a navíc kultivovaným způsobem, je jeho zprostředkovatelská mise oslabena. A nakonec znalost jazyka není jen o tom, že se někdo jakžtakž domluví, je o tom, že pokud dotyčný neumí anglicky, stojí tak trochu mimo evropský mainstream. Znamená to, že třeba by jí hlavní informační zdroje evropského myšlení, že nečte týdeník The Economist nebo deník The Financial Times, ty má na stole každý západní politik a s ostatními tak sdílí podobné informace a podobný pohled na věc, ale politik, který toto léta nepraktikuje, neovládá ty četné kódy toho společného jmenovatele exekutivní Evropy. Z toho potom pramení mnoho nedorozumění a někdy českého dojmu, že nás něco zaskočilo, že se něco peče bez nás. Přitom by stačilo umět anglicky a třeba i německy nebo francouzsky.