Pád Asadova režimu v Sýrii, první sjezd motoristů sobě či znovuotevření katedrály Notre-Dame nejenom. Tato témata rozeberou následující půlhodince Názorů a argumentů naši komentátoři. Příjemný a ničím nerušený poslech přeje Petr Schwarz Názory a argumenty.

Syrští povstalci po nečekaně rychlém postupu zemí dobyli hlavní město Damašek a svrhly režim diktátora Bašára Asada. Ten převzal moc v roce 2000 po smrti svého otce haf i, ze, který vládl zemi už od roku 1971. Příčiny a důsledky pádu Asadova režimu rozebírá komentátor ČRo Jan Fingerland.

Mnoho odborníků se nyní zamýšlí nad tím, proč nedokázali předpovědět rychlý pád režimu Bašára Asada. Snad to ani nebylo možné. Zcela jistě je nemožné předpovědět, co Sýrii čeká. Jisté je, že kráčí do neznáma. Syrský režim se podobal mnoha jiným diktaturám v regionu. Ty ve 20. století s určitým úspěchem budovali moderní státnost a ekonomickou základnu, než začali ztrácet dech i legitimitu. V Sýrii, zemi početných náboženských menšin, byl režim ostentativně sekulární a opíral se právě o strach minorit z vlády většinových sunnitských muslimů. Režim Bašára Asada padl zřejmě i proto, že strach menšin z nových poměrů pod nadvládou sunnitských islamistů byl tentokrát menší než nesouhlas s trváním diktatury. Ke změně postoje těchto skupin přispěla i sebeprezentace nejvlivnější z povstaleckých organizací, totiž islamistické Haját Tahrír aš-Šám HTS. Ta totiž tvrdí, že hodlá menšiny tolerovat a vládnout pragmaticky. HTS se tedy podařilo rozptýlit obavy, že je pokračováním Al-Káidy, natož Islámského státu, které perzekvovali šít i křesťany a další skupiny. HTS přitom má kořeny v těchto hnutích. Pokud svůj slib dodrží, bude to znamenat, že v Sýrii vznikne zcela nový typ islamistického režimu. Povstalci též dávají najevo, že hodlají budovat stát založený z velké části na syrské identitě. Mluví o svobodné Sýrii pro všechny obyvatele. Tím by se také nová Sýrie lišila od dosavadního režimu, který byl nejen tyranský, ale také měl za cíl udržet sunnitskou většinu stranou moci. Důležitý je důraz na školství, protože v Sýrii panuje velká nenávist vůči vnějším hráčům, nejen Íránu na straně svrženého režimu, ale i různých protirežimních sunnitských džihádistů, kteří na syrské bojiště přicházeli odjinud. Vůdce HTS Jolany se představuje jako budovatel a pragmatik. Zakázal rabování i chaotické přibírání veřejných institucí. Pravděpodobně ještě před úprkem prezidenta Bašára Asada navázal kontakt a sadovým premiérem Mohammadem Gazy jim dělali a dohodl s ním hladké předání moci. Dává tady najevo, že nechce jít cestou Afghánistánu, kde Tálibán zavedl, jsou extrémní představu o té o kritickém státu ani nechce následovat chaotický libyjský scénář. Zmíněný odstupující premiér dokonce mluvil o svobodných volbách. Vůdce HTS Jolany dává najevo, že hodlá budovat stát. No, založeno na legitimitě zdola. Jsou tu ovšem některá. Ale za prvé HTS sice ve svém dosavadním sektoru vládla pragmaticky, ale rozhodně ne svobody úmyslně. Není důvod očekávat, že ve větším měřítku to bude jiné. Za druhé podstatná část těch, kdo se nyní dostávají k moci, věří, že jejich úkolem je zavést v nějaké podobě vládu náboženského práva. Menšiny, jako jsou Aláví, ta je křesťan, nebo drúzové, tedy mohou být brzy zklamáni, což platí i pro mnoho svobody úmyslně a moderně uvažující sunnitů. Zdá se, že mnozí z nich jsou optimističtí v tom smyslu, že nevěří v trvanlivost tohoto nového režimu a nyní oslavují hlavně pád toho dosavadního. A za třetí je tu obava, že povstalci, kteří uspěli i díky své jednotě tady tomu, co postrádali v předchozím desetiletí a co prodloužilo Asadovu režimu život, se nakonec začnou hašteřit mezi sebou. Proti Asadovi kdysi povstalo údajně až 1500 skupin podporovaných různými silami ze zahraničí. Tato situace se může opakovat. Jenže stále platí, že tak jako málokdo ze znalců poměrů byl schopen předpovědět rychlý pád režimu. Možná si nikdo neumí představit, co se Sýrií bude za měsíc, za rok nebo za 10 let.