Německo zažilo za několik posledních hodin hned dva šoky. Nejprve se ve středu ráno probudilo do jistoty, že příštím americkým prezidentem se stane znovu Donald Trump, čili politik, před jehož svolením celé týdny varovala řada německých komentátorů, když podstatě nekriticky přebírali tvrzení končící vlády prezidenta Joea Bidena, že Trump údajně představuje hrozbu pro americkou demokracii. K tomu všemu se pak Němci během večera ještě dozvěděli, že jejich dlouhodobě vrávorající vláda kancléře Olafa Scholze definitivně končí a Německu zřejmě v březnu čekají předčasné parlamentní volby. Posledním dějstvím nekonečného seriálu různých krizí nedorozumění mezi členskými stranami tzv. semaforové koalice, kterou tvořili Šolcovi sociální demokraté, Zelení a liberální svobodní demokraté, bylo kancléřovo rozhodnutí propustit z vlády ministra financí Christian Lindner. A jelikož ten je šéfem liberálů, vzápětí ho následoval celá strana, takže zbytková koalice přišla o většinu ve Spolkovém sněmu. Pozoruhodný byl hlavně způsob, jakým Šolc na večerní tiskové konferenci své rozhodnutí odůvodňoval. V jeho projevu, který byl zjevně velmi dobře nacvičený, nebylo ani památky po někdejším nadšení, jaké ještě před třemi lety provázelo vznik tohoto politického spojenectví. Jeho ambicí tehdy bylo cituji posunout Německo vpřed směrem k ekonomickému, udržitelnému a společenskému pokroku. Kancléře nenechal nikoho na pochybách, kdo nese vinu za konec této iluze. Podle něj to byl právě a výlučně. Lintner vinilo z údajně asociálních plánu pro státní rozpočet, které prý měly snížit daně bohatým a seškrtat důchody sociálně slabým. Dosavadnímu ministru financí vyčinil sobectví a jiné charakterové nedostatky jako neloajalitu a nespolehlivost, neboť podle Šolce neustále otevíral témata, na kterých se už předtím v koalici dávno dohodli. Pak ale kancléř vytáhl na odvolaného šéfa státní pokladny úplně nejtěžší kalibr, když ho označil za hrozbu pro demokracii. Jako by to už předtím někde slyšel. To podstatné, ale kancelář nesdělil, co bude se státním rozpočtem na příští rok, který měl být formálně schválen i do poloviny listopadu a stal se předmětem poslední a nyní už víme, že i osudové koaliční šarvátky. Liberálové se sice podíleli na jeho přípravě, ale teď už pro něj sotva zvednou ruku. Opoziční křesťanské strany tak je určitě na dosavadní návrh nepřistoupí, aniž by se do ní nepromítly jejich představy. Takže Německo možná čeká po dlouhé době provizorní rozpočet, což není pro klíčový členský stát EU dobrá zpráva. Jako by již nestačili. Dramatické problémy jeho automobilek. Teď ještě navíc čeká několikaměsíční volební kampani, kterou Šolc přísně vzato spustil už dávno před Clintonovým vyhazovem. Když tomu ještě připočteme, jak dlouho v Německu obvykle potřebují na sestavení nové vlády, že to může trvat i několik měsíců, vypadá to u našich západních sousedů na delší politickou paralýzu.