Z Německa přichází v těchto dnech dost nejednoznačné zprávy, pokud jde o kondici jeho hospodářství. Na straně jedné tu byly výstražné stávky v devíti pobočkách koncernu Volkswagen, což zažila klíčová firma německé ekonomiky naposledy před osmi lety. Necelým 100000 stávkujících přitom nešlo jen o vyšší mzdy. Tímto mimořádným krokem chtěli dát především najevo, že nesouhlasí s plány koncernu výrazně snížit počet zaměstnanců včetně uzavření několika továren. A to vše kvůli propadu poptávky po elektromobilech. V ostrém protikladu k potížím největší německé automobilky jsou ale na druhé straně zprávy, že akciový index Ducks, který zahrnuje 40 nejhodnotnějších společností v zemi, trhá rekordy. Teprve nedávno překonal vůbec poprvé v historii hranici 20000 bodů. Znamená to snad, že to s hospodářstvím největšího členského státu EU není tak zlé, jak už se řadu týdnů píše ne nejrůznějších komentářích, ale jak také tvrdí mnozí čelní ekonomové, odpověď není úplně jednoznačná. Faktem je, že mnohé německé firmy, čili už dlouho levnější konkurenci z Asie. Přitom už přestalo platit, že zákazníci se musí rozhodnout buď mezi vyšší kvalitou, nebo nižší cenou. Nyní mohu mít díky Číně obojí. Pak je tu otázka, do jaké míry lze brát vývoj německého akciového indexu za rozhodující kritérium pro posouzení stavu německé ekonomiky? Jednak jeho momentální růst zřejmě svědčí o tom, že až teprve nyní se do ní naplno promítá vlna, která zasáhla americké akciové trhy po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Kromě toho je německy tak zkonstruovaný trochu jinak než srovnatelné indexy jinde. Daleko větší váhu v něm mají například pojišťovny, banky či firmy, které operují globálně a nejsou tolik závislé na fyzické pracovní síle na konkrétním místě, jak je tomu v případě automobilek. Bližší pohled navíc také ukazuje, že pouze 10 ze 40 firem německém akciovém indexu aktuálně také skutečně zaznamenává rekordní hospodářské výsledky. Ale zpět k Volkswagenu. Jeho aktuální problémy jsou o to varovnější, že nejde pouze o velkou firmu, ale také o symbol německého ekonomického modelu. Jeho podstatou byla mimo jiné schopnost zaměstnavatelů a zaměstnanců najít v rozhodujících situacích shodu na klíčových strategických otázkách. Tak se předcházelo nespokojenosti zaměstnanců a jejich případným stávkám. Politici se firmám za tento relativní klid zase zpravidla odvděčovali tím, že jim vyšlapávali cestičky ve státech a na trzích jde. Nikdy jenom nestačilo nabízet nejlepší výrobek za nejlepší cenu ve vztahu k Číně, která dlouho hladověla po německých autech, to fungovalo desítky let bez sebemenšího škobrtnutí. Tamním komunistickým vůdcům se často dokonce vycházelo vstříc daleko silněji, než bylo třeba. Za připomínku stojí například dřívější problematický výrok šéfa Volkswagenu Olivera. Boom toho, že výrobna jeho společnosti v čínské provincii Sin-ťiang Peking desítky let systematicky utlačuje muslimské Ujgury. Přispívá k rozvoji tohoto regionu. Po propadech prodejů v Číně čelí právě společnosti jako Volkswagen dalším existenciálním výzvám. Mezi takové bude patřit také lednový Trumpův návrat do Bílého domu, který s sebou přinese očekávané vyhlášení cel na evropské výrobce automobilů. Minulost ukázala, že na ty z Německa měl Trump spadeno vždycky nejvíc. Jenomže předčasné volby v Německu proběhnou až koncem února a pak ještě nějakou dobu potrvá, než budou mít Berlíně novou vládu. Budou to drahocenné týdny, které by pak mohly zaměstnancům tradičních firem, jako je Volkswagen, v konečném součtu chybět.