Mají mít nemocní trpící lidé, kterým ale nehrozí bezprostřední smrt, nárok na lékařsky asistované úmrtí? A co ti, kteří jsou fyzicky zdravý, ale trpí pouze duševní poruchou? Kanada pod vedením Justina Trudeaua věří, že ano. Kanadský program lékařské pomoci při umírání, známý pod zkratkou mýt vstoupil v platnost v červnu 2016 jako možnost pro těžce nemocné pacienty, jejichž smrt byla důvodně očekávaná a neodvratná. Jenže poté byl rozšířen také na ty nemocné, kteří sice trpí nesnesitelným, ale již ne fatálním zdravotním stavem a příští rok se má otevřít také těm zájemcům, kteří jsou sice fyzicky zdravý, ale trpí duševní poruchou. Záměr by byl nevýslovně sporný, i kdyby stávající kanadská praxe fungovala řekněme solidně hod. A to by ukotvení bez podezření o zneužívání. Děje se však opak v každé zemi, která některou z forem eutanázie zavedla. Strmě stoupá počet osob, které se pro ní rozhodnou, ale v žádné neroste takovým tempem jako v Kanadě. Lékařsky asistované úmrtí v roce 2022 vyskočily meziročně o 30 % a již přesáhly čtyři % všech úmrtí v zemi. Loni to bylo víc než 13000 zemřelých. Zatímco podle zastánců podporuje tělesnou autonomii, možnost volby a je výrazem soucitu, oponenti hovoří o tom, že se vymkly kontrole a nahrazují nejen paliativní péči, ale i sociální politiku. Jedněmi z nejhlasitějších kritiků jsou možná překvapivě organizace hendikepovaných. Překvapivě ale jen na první pohled. Hovoří totiž o tom, že zranitelní jsou vystaveni finančnímu, sociálnímu a emocionálnímu tlaku, aby si vzali život. Jejich obavy nestojí na vodě. Ještě než rozšířená verze zákona vstoupila v platnost, vydal například úřad pro parlamentní rozpočet zprávu o předpokládaných úsporách nákladů na zdravotní péči. Jistě, péče o chronicky nemocné je drahá. Kanada má jedny z nejnižších výdajů na sociální péči ze všech průmyslových zemí. Paliativní péče je omezená a čekací doby na ošetření extrémní. V Kanadě navíc mohou zdravotníci asistovanou sebevraždu aktivně navrhovat a také to dělají. Otázku, zda by o této možnosti eventuálně uvažovala. Tak slyšela třeba handicapovaná atletka a kanadská veteránka. Poté, co roky marně žádala o rampu na kolečkové křeslo ve svém domě. Pokud je prý tak zoufalá, stát jim může poskytnout lékařskou pomoc jiného druhu. Asistovanou sebevraždu vyložil na stůl také lékař na pohotovosti ve Vancouveru, kterého letos v létě vyhledala žena kvůli sebevražedným myšlenkám. Prý byl velmi přátelský. Fatální návrh doprovodil informacemi o použitých léčivech a jejich působení a připojil také varování, že jiná pacientka v podobném stavu se nakonec utopil. A do třetice jen pro naše účely. Případu je bohužel mnoho. V parlamentu vypovídal muž s degenerativním onemocněním, jehož se sestry a specialista na lékařskou etiku v nemocnici pokusili v uvozovkách motivovat tím, že mu vyhrožovali bankrotem za dodatečné náklady na léčbu lidé žádali ukončení života koule dluhům, bezvýchodné, sociální či bytové situaci. Lze se právem ptát, jakou autonomii a reálnou svobodu volby asi tak vnímali. Je zjevné, proč mnoho Kanaďanů říká do tohoto bodu jsme se nikdy neměly dostat. Teď má být tedy možnost asistované smrti zpřístupněna i duševně nemocným. Kanadští psychiatři se přitom ještě ani neshodli na definicích nezvratnosti různých psychiatrických poruch. V zářijovém průzkumu naprostá většina běžných Kanaďanů odmítá rozšíření programu mýt, aniž by se nejprve zlepšit přístup k péči o duševní zdraví. Samostatný komentář by si zasloužil přístup kanadské psychiatrické asociace, podle které je vyloučení duševně nemocných z přístupu k být diskriminační. Že místo ochrany těch snad vůbec nejzranitelnějších žádají odborní lékaři jejich urychlený přístup ke smrti by bylo ještě před 10 lety jistě nemyslitelné. Je ovšem v naprostém souladu s progresivistickou politikou Justina Trudeaua, která používá lidská práva jako užitečný rétorický nástroj aplikovatelný na jakoukoli politiku, kterou pokrokáři považují za žádoucí.