Téma Plus

Jelcin na odchodu, Putin za dveřmi. Proč Rusko začalo nenávidět NATO?

Téma Plus

Boris Jelcin a Vladimir Putin v roce 2000 v centru Moskvy

Plus

Rok 1999 patří z hlediska současných českých dějin k těm nejvýznamnějším. V březnu se Česko, Maďarsko a Polsko staly členskými zeměmi Severoatlantické aliance a vzápětí přišla první zkouška nervů a odhodlanosti. Angažmá NATO při bombardování Jugoslávie Slobodana Miloševiče dokázalo, že vedle čerpání benefitů bude členství v Alianci znamenat i plnění ne vždy příjemných závazků.
Jan Sedmidubský

20. července 2024, 20:05

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.

Co hledáte?

I práv a kritizování hrajícího. Zatím, ty máte právo kritizovat Rusko začnou, uvedl Jelcin a připomněl, že oběťmi teroristů v Moskvě a dalších místech Ruska se stala už 1580 lidí.
Takto vypadal zuřivý a noci. Byl listopad 1999. Na zasedání konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě Istanbulu dal dosluhující ruský prezident jasně najevo, co si myslíte? Držte hubu, naše válečné konflikty a problémy vás nemají co zajímat, měl citovat. Frustrace byla možná z lidského hlediska pochopitelná. Alkoholem prosáklý a životem unavený prezident, kterému se podařilo převést Rusko ze stavu státního socialismu do stavu mafiánského kapitalismu, se pomalu loučil a odcházel ze scény. Na převzetí moci už se chystal jiný sekáč. Já jsem Jan Sedmidubský a vítám vás k poslechu třetího a zároveň posledního dílu pořadu Téma. Plus po našem životě se Severoatlantickou aliancí a také s jejím největším nepřítelem.
Jak jste asi poznali? Mluvil jsem na začátku o Vladimiru Putinovi. V posledním roce i Lacinová dohasínajícího prezidentství se v čele ruské vlády střídaly premiéři jako na orloji. Jména jako Jevgenij Primakov nebo Sergej. Jistě, Pašince už dnes nikomu nic neřeknou. Putin, to je jiný případ. Nastoupil do křesla ruského premiéra devátého srpna 1999. Jako už tolikrát v dějinách zpočátku plnil úlohu nenápadného výkonného úředníka, který zabezpečí pořádek, aniž by za to chtěl příliš mnoho, protože je přece zvyklý sloužit vlasti. Obvyklý to omyl a zákulisních režisérů, kteří předpokládají, že se dějiny budou řídit jejich plány. Pokus o demokracii se v Rusku nepovedlo. Bylo to jasné už poměrně brzkých 90. letech. Místo transformace směrem k demokracii šlo spíš o to, co se obvykle nazývá demokratů rohu. Jak to přeložit? Je to systém s formálními demokratickými prvky. Konají se v něm volby, ale o jejich výsledku je obvykle předem rozhodnuto tak, že lid nerozhoduje. V podstatě o ničem rozhodují především ekonomické elity. A to v Rusku znamená především noví oligarchové. O tom, jak se Vladimir Putin postupně začal vymykat kontrole, mluví Petra Procházková, dlouholetá válečná zpravodajka, která v Rusku prožila celá 90. léta.