Vizitka. Vystudoval jsem historii jako novinář píšu o současnosti a pro beletrii jsem si zkusil budoucnost, a to velmi blízko, říká český novinář a dlouholetý politický komentátor a také vysokoškolský pedagog David Klimeš. A to na vrub svého prozaického debutu, který nazval Virus a říká pravdu. Zavádí nás v něm do Evropy blízké budoucnosti, ve které po několika vlnách virových pandemií vznikl nový pořádek. EU je minulostí. Starým kontinentem se prohnaly revoluce. K moci se dostávají všemocné korporace, které manipulují s životy lidí. I proto se mi zdá, že jeho kniha by v blízké budoucnosti nemusela být tak úplně utopí. Kdy přišel rozhodující impulz tuto knížku napsat? Jak on sám prožíval a vnímá dobu covidové pandemie? Větří ve vzduchu sociální nepokoje a je podle něj reálné, aby se Evropou prohnala vlna revolucí? Tak to vše mě zajímá a na to vše se ho zeptám v jeho dnešní vizitce. Každopádně nejdříve ho přivítám. Krásný dobrý den.

Dobrý den. Díky moc za pozvání. A a samozřejmě vedle Davida Klimeše. Vítám, přátelé i vás, kdo nás právě teď posloucháte. Jak asi poznáváte hlas podle hlasu? Markéta Kaňková bude tím, kdo vás vedle Davida Klimeše bude dnešní vizitkou provázet. A pojďme Davide rovnou skočit na tu zmiňovanou knihu, tedy útlou novelu vir, kterou tady ve studiu mám po své levici. Jak jsem říkala, váš prozaický debut, jejíž název myslím odkazuje ke zkušenosti covidové pandemie, která většinu světa zaskočila před necelými třemi lety. Myslím si, že hodně zamíchala kartami. Kdy vy jste přišel na to, že toto je téma, kterým se chcete jako autor a začínající prozaik zabývat?

To docela dobrá historka, si myslím, protože ta knížka vlastně ten příběh, ten si, že to je strašně starý. Asi se to spoustě i čtenářů stalo v trošku jako egoistické mládí. Kdysi napsali něco do šuplíku a v tom šuplíku, tak je na věky věků zůstal. A ten základní příběh právě už je opravdu hodně starý a já jsem už na ni zapomněl a vzpomněl jsem si právě na něj vlastně v té první vlně pandemie, když jsem se spolu jako ostatní ocitl vlastně zavřený v bytě se svojí rodinou. Mém případě jsou to ještě tři dospívající kluci, takže poměrně ostrá ostrá záležitost. Pak takové chození po hranici okresu. Takže jsem prozkoumal všechny skládky na kraji Prahy a v této situaci vlastně v médiích, kde zároveň pracuji, mně přišlo, že je poměrně přehnaná. Přehnané srovnávání té situace, která byla sice bezprecedentní a pošlapávala naše občanská práva s tím, že nastupuje nějaká extrémní totalita a ta vláda to nezvládá, utlačuje nás. Za chvilku budeme mít dráty na hranicích jako za minulého režimu. A v té chvíli jsem si vzpomněla tu knížku, jak by to vlastně vypadalo, kdyby to nebylo jenom mediálně přestřelené, ale kdyby skutečně jsme se začínali v posouvat tímto směrem. A protože jsem právě byl zavřený doma a něčím jsem se potřeboval odreagovat, tak vlastně v rámci takové terapie jsem začal ten příběh přepisovat do té podoby, jak by to vlastně mohlo být. Zaujalo mě to a nakonec jsem zjistil, jsem to přepsal celé a pak ve své skromnosti jsem to dal přečíst pár lidem, jejichž názoru si vážím, a na rozdíl ode mě jsou to zkušení literáti nebo znalci literatury, ani řekli no tak má to nějaké chyby, ale není to vůbec špatné. A tak se odtud začal odvíjet příběh té knihy.