Jak nestálé jsou písky tuzemské politiky, už prezident Petr Pavel zakusil, když se snažil přimět vládu a opoziční hnutí ANO k dohodě nad penzijní reformou. Vyznění patálie nad souhlasem či nesouhlasem babišovci s prodlužováním důchodového věku lze popsat rčením za dobrotu na žebrotu. Od té doby se Pavel do žádného podobného dobrodružství nepustil. Snaží se o zachování konsensu nad zahraniční politikou, což se vcelku daří, ale jinak se spíš drží zpátky, ať už při jmenování a odvolávání ministrů či na pozadí mimořádných událostí, jakými byly povodně, umí být ve správné chvíli na správném místě, ale nijak zvlášť na sebe neupozorňuje. O to vděčnější jsou pak přijímány jeho glosy například k potýkání se Ukrajinců s ruskými agresory. Čerstvá vládní krize, první pořádná od vzniku Fialova kabinetu, však už od prezidenta vyšší aktivitu vyžaduje. A poněvadž mám s jeho předchůdci Václavem Klausem a zejména Milošem Zemanem dost nepříjemné zkušenosti, aspoň co se snahy ohýbat ústavu týká, je současný prezident bedlivě sledován, jestli se i on nepokusí přihřát si vlastní polívčičku. Minulý týden trávil Petr Pavel spolu s ministrem zahraničí Janem Lipavským na půdě OSN. Jakmile přišla z Česka zpráva, že premiérem odvolaný ministr a předseda Pirátů Ivan Bartoš oznámil demisi všech svých spolustraníků na vládní posty, zvedl prezident obočí. Z jeho reakce šlo odtušit, že zejména odchod Lipavského by měla za zbytečné zahrávání si s kontinuitou zahraniční politiky. Nejspíš to se šéfem diplomacie probíral i mezi čtyřma očima. Každopádně newyorská odezva na pražské události vyzněla tak, že by neměla být lámán. A hůl nad variantou, podle níž by Lipavský zůstal ve vládě coby nestraník. Zároveň ale Petr Pavel, a to je podstatné, veřejně slíbil, že se bude držet ústavy. Ta říká, že prezident jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi. Manévrovací prostor má tedy hlava státu úzký. Přirozené je, že chce být informována o názorech jednotlivých stran a jejich lídrů. K tomu sloužily včerejší hradní schůzky. Další možností je pozvat si končící ministry a optat se jich, zda na demisi trvají. Pokud ano, měl by prezident v souladu s ústavou urychleně konat, aniž by vymýšlel svá vlastní kreativní řešení. Není důvod podezřívat Petra Pavla z podobných pokusů. Přesto by nepřekvapilo, kdyby mu kdesi hluboko v hlavě šrotovala myšlenka, že by si mohl vzít nad obsazením resortu zahraničí jakýsi patronát, jak to bývá zvykem v zemích se silnějším postavením prezidenta. Zvlášť když sám se o zahraniční i bezpečnostní témata zajímá a je se současným ministrem dokonale sehraný. Pokud ale položíme na jednu misku vah stabilitu vládnutí a zahraniční politiky a na misku protilehlou ústavní principy, jejichž posláním je dlouhodobá ochrana ústavního systému, k němuž patří i dodržování vytyčených rolí, musí jednoznačně převážit. Druhý akcent Petr Pavel by měl rozhádané politiky vést k ochlazení horkých hlav a do emotivních mezi stranických půtek vnášet důraz na racionalitu a odpovědnost k zemi a občanům. Už jen proto, že i ti, kteří se dnes častují ošklivými příměry, se spolu budou dál potkávat přinejmenším v útrobách parlamentu. K posílení prezidentovy autority i v domácí politice totiž nemusí nutně vést takové řešení krize, na němž sám vydělá. Úplně postačí, když na pozadí stále četnějších politických šarvátek zůstane férovým, předvídatelným a srozumitelně komunikujícím ústavním aktérem.